El Salvador: Přejezd hranic, aneb fronta kam se podíváš

Salvador byl v době naší návštěvy tuším druhým nejnebezpečnějším státem na světě. Zatím nás tady ale krom 10 km fronty kamionů na hranicích nepotkalo nic hrozného. Dokonce jsme i porušili veškerá omílaná pravidla bezpečnosti a chodili v noci sami po hlavním městě. Všechno proběhlo v pořádku a tak jsme se asi příliš otrkali, což se nám později nevyplatilo. O tom ale až v dalším článku. Teď tedy o zmatku na hranicích.

Do Salvadoru jsme přijeli z Monterrica, 6. den našeho pobytu a až zde mohu říct, že jsem se konečně vyspala. Jako vždy mi trvalo téměř týden dostat se z časového posunu. Po překvapivě prospané noci jsem s údivem v očích dalších účastníků zájezdu spořádala dvojitou snídani, a vyrazilo se směr přívoz, který jsme cestou sem kvůli mé „nevídané chybě a nepozornosti“ absolvovat nemuseli (vysvětlení v článku Monterrico)

Nalodění na přívoz probíhalo tak, že chlápek tmavší pleti prostě mezi naše auto a přívoz hodil 2 uzoučký prkna a řekl „jeďte“. Nejdřív jsme nikdo nevěřil, že auto unesou, a pomocí bouchání na hlavu a podobných posunků jsme se ho o tom snažili přesvědčit, ale nakonec nám nezbývalo nic jiného než důvěřovat zkušeným a ačkoliv se prkna pěkně prohnula, během 15 min jsme se už všichni těšili z výhledů, které nám cesta rezervací nabízela. Na konci jsme si každý koupili kokos a hurá směr El Salvador.
S přiblížením na Guatemalské hranice jsme se nestačili divit. Čekal nás tam více jak 10 km fronta kamionů. Naštěstí, my jsme v ní čekat nemuseli, týkalo se to opravdu jen kamionů. Jednoho z čekajících jsme se cestou zeptali, jak dlouho už ve frontě stojí. Naprosto v klidu nám sdělil, že už 2 noci. Chudák, ani zdaleka nebyl na konci fronty.Jak jsem ale již zmínila, řidiči zde vyčkávali naprosto v klidu, dokonce se zdálo, že někteří si to vyloženě užívali. Tak ne asi, když na ně doma čekali jen manželky s dětma, tady měli klídeček a ještě za to dostali zaplaceno. Pod kamiony si navěsili hamaky a dlouhé chvíle si zkracovali relaxací, četbou knih, drbáním s kolegy, a vařením. A právě vaření oběda pravděpodobně způsobilo i menší požár, který jsme cestou potkali. Řidičům se plynová bomba zřejmě trochu vymkla z rukou. Ale ještě než náš aktivní hasič stačil vůbec zastavit, žháři  dostali požár pod kontrolu, a my mohli pokračovat směr hranice.

Když jsme frontu kamionů konečně zdolali, překvapila nás další fronta a to na emigračním u Guatemalské hranice. V domnění, že se nás tato fronta také netýká, jsme prostě zase sedli do auta a pokračovali dál, na hranici Salvadorskou. Tam nám ale s naší lítostí oznámili, že se musíme vrátit, poněvadž potřebujeme výstupní razítko z Guatemaly, jinak bychom cestou zpět mohli dostat pokutu.

Otrávení jsme se tedy vrátili k první hranici a vystáli si skoro tři čtvrtě hodinovou frontu. Fronta se utvořila díky Američanům, kteří se vraceli zpět do Guatemaly, a právě jim chybělo to výstupní razítko. Někteří z jejich skupiny ho ale měli a tvrdili, že pasy při výstupu ukazovali všichni, takže některým ho prostě jen nějaký líný úředník zapomněl dát. Bohužel pro ně, se z toho nevykecali a vysloužili si tak $100 pokutu. Všechny razítka tedy vždy kontrolovat!

Čekání zde jsme si zkrátili ledovou tříští z místní rikši. Chlapec měl jakési zařízení nastrouhání ledu, do něj přihodil trochu ovoce a přelil příšerně sladkou šťávou. Vypadalo to děsně lákavě, chuť ale až tolik vábná nebyla a někteří z nás právě tříšti později přisuzovali nemilý průjem.

Po asi 2 hodinách vyřizování všech razítek a poplatků (které jsme se snažili marně usmlouvat) jsme se konečně mohli vydat na cestu a směrem rybímu městečku San Libertad.