El Salvador: Přepadení na Vulcanu Conchagua aneb jaké to je, když na Vás někdo míří bouchačkou a ptá se, jak se máte: Část třetí

druhé části článku o našem přepadení jsme skončili ve chvíli, kdy se najednou v křoví na kopci nad námi objevilo cca 13-ti leté dítě. Na rozdíl od pachatelů bez kukly, ovšem také s pistolí v ruce. V tu chvíli jsem naivně doufala, že nám jde na záchranu, a že už bude klid. Nevím, jestli jsme si myslela, že tohle dítě tam v cuku letu postřílí 3 dospělé chlapy a nás nechá bez újmy jít, nebo že se prostě pachatelé vyděsí a utečou, ale každopádně nic z toho se nestalo.

Jediné, co následovalo bylo, že si vyměnili pár španělských vět, klučina odběhl trochu dál a naši banditi pokračovali v rozdělaných činnostech. Jaký byl úmysl a účel tohoto ozbrojeného dítěte nám není dodnes zcela jasné. Kuklu jako ostatní neměl, možná k nim původně nepatřil. Rozhodně ale na ně potom čekal a možná i vychytrale vyžadoval část lupu pod výhrůžkou udání. Ať už to bylo jakkoliv, vždy si na tohle dítě vzpomenu, když slyším nějaké rodiče stěžovat si, jakého mají doma lumpa.

Nervozita stoupala na všech frontách

Každopádně, na všech členech gangu byla vidět stoupající nervozita, která u nich ovšem panovala již od začátku. Všichni byli stejně vyklepaní jako my. Ještě nikdy jsem nezažila,  aby se mi takhle klepali kolena. Když jsem se rozhlídla po spolucestujících, jednu chvíli mi to vykouzlilo i úsměv na tváři – kdybyste takhle chtěli někdy rozklepat nohavice úmyslně, určitě se Vám to nepodaří.

Jak bandita amatér přichází o čas

Naši banditi tedy rozhodně nebyli žádní profíci, naopak, spíše těžký amatéři. Poprvé to možná nedělali, ale po desáté taky ne. Věděli, že jejich přesýpací hodiny jsou už minimálně 2x přetočeny a čas neúprosně tiká dál. Až úplně na poslední chvíli otevřeli kufr s krosnami a zbylými batohy. Jako jediná jsem měla batoh vepředu, což nám možná zachránilo spoustu věcí. Lupič, který můj batoh prohledával s tím totiž ztratil neuvěřitelné množství času.

Ve snaze ušetřit čas, zbylý 2 banditi vzali 2 batohy a začali utíkat s notebookem a také taškou s jídlem a vodkou, co v kufru také našli. Než se k nim ten třetí přidal, stihli jsme ho zastavit a vysvětlit, že v batohu máme pasy a prosili, ať si vezme peníze, ale pasy nám vrátí.

„O pasy se nemusíte bát, necháme vám je na policejní stanici“

Šéfik chtěl být asi vtipný, protože se nás snažil přesvědčit, že pasy nám pošle po bráchovi. Že si je můžeme vyzvednout na policejní stanici dole ve městě. Naštěstí se nechal ukecat a oba batohy vrátil a všichni začali prchat směrem do kopce, kde už na ně čekalo to ozbrojené dítě. Než se dali do pohybu, šéf přikázal, že se nesmíme hýbat, dokud nám neřekne. Když byli v bezpečné vzdálenosti, zařvali na nás, že můžeme odjet. Rychle jsme naskákali do auta, šlápli na to a diskutovali co dál.

Jak nás nezkušenost lupičů zachránila?

V autě jsme zjistili, že se rabující bandita v podstatě celou dobu zabýval jen mým batohem a hlavně peněženkou. Vytáhl mi každou vizitku, všechny doklady, žádnou kapsičku a dokonce ani kondomy nevynechal 🙂 Jako bych snad měla schovávat peníze jinde než, je jim určeno. Celý obsah batohu byl také vysypán, ale to, že jsem měla pod nohama zrcadlovku, to si mistr buď nevšiml, nebo nevěděl, co by s takovou krávou velkou dělal. Za to kastlík ani neotevřel a do kufru šel až na poslední chvíli. Snad si vzal ponaučení a příště nebude ztrácet čas se zbytečnostmi.

Nakonec jsme tedy přišli jen o kompaktní foťák, (na kterém jsme samozřejmě měli všechny společný selfíčka :)) peníze co jsme měli v malých peněženkách a u sebe, 2 telefony, jídlo, vodku a starší notebook. Kromě vodky nás opravdu štvaly jen ty fotky a teda mě trochu telefon. Byl totiž jen měsíc starý. Naštěstí, spolujezdec byl velice obezřetný a jen co na nás vyběhli, hodil peněženku a telefon pod sedačku. Takže jsme později měli alespoň 1 způsob jak se dostat na internet. Ale myslím, že jsme z toho vyvázli ještě hodně dobře a pojišťovna nám kromě těch psychických, všechny újmy zaplatila. Taky jsme mohli skončit bez auta, nebo s kulkou v hlavě pod kopcem.

Po chvíli jsme zavolali na 911, tam nám řekli, co bychom stejně udělali, a to, že máme jet do města na policejní stanici. Tam začalo další dobrodružství, ale o tom až v dalším článku.

Ponaučení pro ostatní a pro nás do budoucna.

Cestovní pojištění je už dnes samozřejmostí. Pokud ale jedete do rizikových zemí, zkontrolujte si výši plnění na ztrátu zavazadel, většinou to bývá 10 000, což je zoufale málo.

Pokud půjdete na vulkány, zkuste spíše ty turističtější, v případě, že půjdete na nějaký opuštěný, zkuste investovat čas a kontaktovat turistickou polici, aby Vám dělali doprovod, i když máte pocit, že je všechno v pohodě, jako jsme si mysleli my.

Jak přepadení předejít nebo přijít o co nejmíň si můžete přečíst zde. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3  +  2  =