San Vincente: aneb na policejní stanici je taky krásně

Po přepadení na vulkánu Conchagua jsme hned zamířili do městečka pod ním – San Vincente a našli do nejbližší a jedinou policejní stanici. Tam jsme dorazili o půl 6 a ztvrdli jsme tam do půl 10 večer.
Samozřejmě na stanici nikdo nemluvil anglicky, až na 2 strážníky, kteří znali jen pár, opravdu základních slovíček, stejně jako my ve španělštině. Asi půl hodiny trvalo, než se vůbec dovolali anglicky mluvícímu kolegovi. Další hodinu jsme strávili čekáním, než se dotyčný dostaví. Nakonec přijel celkem sympatický chlapík, s (na místní poměry) ne vůbec špatnou angličtinou.

Páni policisté na nás byli velmi milí,  asi jim nás bylo líto. Dostali jsme najíst, napít a šlo se na výslech. Samozřejmě padly otázky typu jak pachatele vypadali, jestli měli tetování a jak jsme s nimi mluvili. První největší výtlem na straně policistů nastal, když se jeden z nás zeptal, zda je nějaká šance, aby byli pachatelé dopadeni.
Mezi tím, než byl sepsán záznam o přepadení a seznam všech ukradených věcí, jsme s chlapci celkem slušně pokecali. Zjistili jsme, že náš „překladatel“ byl 2x na rok ve Švédsku, ale stesk po dceři ho zase zavedl zpět na místní služebnu. Díky tomu, že sloužil u policie už 18 let, dostal na rok „dovolenou“. Jen pro zajímavost po těch 18-ti letech bral $550/měsíc. Inspektor, co uměl anglicky jen pár slovíček bral teda $1000, ale kolik má odslouženo jsme se nedozvěděli. Když si přestavíte, že je v Salvadoru stejně „draho“ jako u nás, vůbec nevím, jak můžou s takovou almužnou uživit rodiny. Také musíme vzít v úvahu, že vykonávat službu policisty není v Salvadoru zdaleka tak jednoduché jako u nás. Salvadorská vláda podporuje zločince a policii jen hází klacky pod nohy. „Welcome to Salvador“ prohlásil pan inspektor hned po té, co nám sdělil tuto informaci.

Později jsme byli ujištěni o tom, že když jsme zastavili a hráli podle jejich pravidel, udělali jsme to nejlepší, co jsme mohli (než jsme z auta vystoupili, diskutovali jsme, jestli nemáme spíše ujet). Také mám bylo řečeno, že jsme měli prostě smůlu, že tyhle případy se tady dějí velice zřídka, ale maximálně tak jednou za 100 let to taky asi nebude. Když jsme ale druhý den při hledání hasičské zbrojnice procházeli městem, několikrát jsme zaslechli „quatro czechos“ a „banditos“. Evidentně o tom tady vědělo celé městečko, takže se to asi opravdu tak často nestává.

Při rozhovoru jsme se také dozvěděli, že jsme navštívili mnohem nebezpečnější místa, (která nám přišla naprosto bezpečná), jako třeba turistický La Libertad nebo San Salvador (kdy jsme chodili po tmě!) Téma bezpečnosti bylo diskutováno celkem dlouho. Vyslechli jsme si příběhy o Mexiku, kde si drogoví magnáti neberou vůbec žádné servítky, popravují policisty, civilisty i turisty, řezají nohy či usekávají ruce a poté to všechno pro výstrahu pověsí třeba na most. Ovšem o rok později při mém putování po USA a Kanadě jsem potkala holčinu, co cestovala hlavně po Mexiku a střední Americe skoro půl roku a neměla jediný problém. Kolikrát cestovala i sama a natolik si Mexiko oblíbila, že si tam našla později práci a dnes tam vyučuje angličtinu a od té doby se situace tam nijak nezměnila.

Zkrátka řečeno, na stanici jsme si užili kopec srandy a potkali milé lidi. Což se například o Honduraských policistech říci nedá. Chlapci nás varovali, i se nám snažili domluvit, abychom tam nejezdili, což pro nás samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Když se nepodařilo našim mamkám nás odradit od celého výletu ještě před odletem, tak se ani Salvadorským policistům nepodaří nás odradit od Hondurasu. Když jsme se loučili s inspektorem, napsal nám na kousek papíru jeho číslo, ať zavoláme, když budeme v nesnázích s tím, že neumí moc anglicky, ale že když zavoláme a řekneme „help me“, že bude rozumět a přijede. Se smíchem jsme dodali „I am in Honduras, come to help me, please“, rozloučili se a následovali našeho „překladatele“ do hotelu, který nám doporučil a ještě nám dělal doprovod se zapnutými majáky.

Nejdřív nám teda nabízeli přespání zdarma na policejní ubytovně, ale museli bychom spát kluci a holky odděleně, společně s ostatními policisty. Takže jsme to odmítli a policisté i chápali, že po takovéhle zkušenosti se fakt nechceme večer objímat s cizíma holkama, s kterejma ani nepokecáme. Vzali nás teda k „tomu nejbezpečnějšímu ubytování ve městě“. Hotel to byl teda krásnej, ale protože chtěli $86/noc/os, slušně jsme poděkovali a zase se s konvojem přesunuli k levnějšímu hotelu, který už jasně vypadal na naší cenovou třídu. Snažili jsme se využít naší situace a debatovali chvíli o ceně, ale více jak o $10 jsme majitele prostě nestáhli. A tak jsme za $40 spali v tom nejdražším a nejhorším hotelu, ve kterém jsme do té doby byli. Připadali jsme si, jak kdybychom spali na ulici. Slyšeli jsme všechno, co se jen šustlo. Vypadalo to, že spíme přímo na tržišti a k tomu ještě na dost rušné křižovatce, kde každou chvíli projíždí přetížený kamion. Dokonce jsme slyšeli i pravděpodobně nemalou bouračku, od které řidič hned ujel. Jediná radost v tomto hotelu nastala, když jsme v kufru našli vodku, o které jsme si mysleli, že nám také byla odcizena při přepadení. Takový nález byl samozřejmě doprovázen hlasitým potleskem.

Později se nám protokol o přepadení velice hodil – ušetřili jsme celkem dost peněz za úplatky Honduraským policistům. Když jsme jim protokol ukázali a řekli, že žádný peníze nemáme celkem to fungovalo. Pokud se do podobných zemí v budoucnosti vydám, určitě si něco na tento způsob předem vytisknu. Když jsem později nechala protokol kvůli pojišťovně přeložit, celkem jsem se pobavila. Nejen, že zkomolili jméno jednoho z nás, kterému už asi tahle přezdívka navždy zůstane, ale popis mé zrcadlovky mě opravdu rozesmál. „Canon – takový ten velký foťák co používají novináři“. 

Více tipů jak se vyhnout přepadení, nebo alespoň přijít o co nejméně se dočtete v tomto článku.