Semuc Champey: Malé Plitvice aneb demonstrace nás nezastaví

Semuc Champey podle mě byl jedním z nejhezčích míst, které jsme nejen v Guatemale navštívili, a troufnu si totiž říci, že i toto místo se stalo jedním z favoritů celého našeho cestování po střední Americe. Možná by se dal popsat jako taková maličká Plitvická jezera, či Krka.

img_6466-1024x682

Pokud se sem vydáte autem, nepočítejte, že dojedete až k místu určení, nemáte-li 4×4. Auto se musí nechat na parkovišti cca 12 km od samotného Semucu a na zbylou cestu už si prostě musíte sehnat odvoz, o co se velice rádi postarají místní. Parkoviště je plné odchytávačů, kteří Vám zajistí nejen odvoz, ale i průvodce po vodopádech, což jednoznačně doporučuji, bez něj bychom byly lehčí o spoustu skvělých zážitků, a taky menších zranění. Za to všechno jsme ve 4 zaplatili pouhých 300 Q včetně spropitného.

Někteří nabízejí i „plavbu“ na pneumatikách, na což jsme bohužel neměli čas, ale někde jsem četla, že je to úžasný zážitek, podíváte se do temných jeskyní a míst, které nevidí kde jaký turista.

img_6475-1024x682

Na Semuc je třeba si vyčlenit minimálně jeden den, my díky demonstraci, co jsme po cestě potkali, měli jen pár hodin a velice jsme toho litovali. Určitě by Vám neměla ujít místní vyhlídka, ze které se Vám naskytne krásný pohled jako na úvodní fotce. Nenechte se odradit všude přítomnými cedulemi o náročnosti. Díky nedostatku času jsme si vyhlídku odškrtnout nemohli, nemůžu tedy soudit jak náročný výstup to doopravdy je. Ovšem jeden z našich účastníků nás trošku vyděsil, když nikomu nic neřekl, zmizel, a zatím co na nás nervózně čekal odvoz, vyběhl na první vyhlídku během 8 min tam i zpět (na cedulích byla pouze cesta nahoru 15 min). Dle toho tedy soudím, že výstup není tak náročný jak uvádějí, ale ostré stoupání se stovkami schodů to bez pochyby bude.

Mé nezapomenutelné zážitky: demonstrace po cestě a malé úrazy na Semucu 

img_6389-1024x682

Od pana recepčního na hotelu, ve kterém jsme přespali, než jsme vyrazili na Semuc, jsme dostali tip na zkratku po údajně relativně dobrých cestách. Kratší tato cesta možná byla, ale časově se nám prodloužila hned o několik hodin, než cesta původně plánovaná přes Cobán. Ani ne v půlce cesty nás čekalo nemilé překvapení v podobě demonstrace a díky ní uzavřené silnice, která byla svého druhu a směru jediná v okolí.

Názory na dobu čekání se lišily od 4 h až po celý den. Chvíli jsme se tedy poflakovali okolo, dívčí část se hlavně kochala vyšňořenými maminami na velkou událost, zatímco pánská částztrácela nervy a špejlila jakým způsobem se dostat přes bariéry, či jak to celé objet, což se zdálo jako nemožný úkol. Organizátoři se jevili nezlomnými a nepomohly nám ani pravdivé informace o tom, že nám za několik hodin z hlavního města letí letadlo, a že za pár dní musíme nastoupit zpět do pracovního procesu.

img_6404-682x1024

Když se začali tvořit hloučky vyfiknutých mamin, co podepisovali jakési petice, kluci přiběhli, že se jim snad podařilo po více jak hodině pře
svědčit organizátory a hlídače bariér, aby nám na maličkou chvíli jen „poko pokito“ uvolnili cestu. Kluci tentokrát k informaci o letu přidali tu, že máme ve skupině hasiče, a protože na rozdíl od policistů je zde na hasiče pohlíženo jako na nezkorumpovanou skupinu co pomáhá lidu, tato informace nám velice pomohla. Za pohled ze Sečské hasičské stanice byly bariéry opravdu na malou chvíli odstraněny, z protější strany se k nám přidalo jedno auto, a my mohli pokračovat v cestě, sic uspěchaně ale s klidem a vírou, že let stihneme, a to i s návštěvou Semucu.

Klid nás ovšem opustil ani ne o hodinu později. Cca 30 km před Semuc Champey jsme najeli na tu nejhorší cestu, co jsme za celých 14 dní potkali. Jelikož jsme měli před sebou poslední den a čas nám šlapal na paty, byl to mnohem horší pocit, než kdybychom po něčem takovým jeli na začátku. Cestou jsme potkávali slamy až na neuvěřitelných místech a opět a zase, cesta jako stvořená pro bandity. Jednou přes cestu křoví přeběhl telefonující chlápek, v té rychlosti to vypadalo jako když má bouchačku a po zkušenosti ze Salvadoru se musím přiznat, že jsem měla srdce až v…… žaludku.Několikrát jsme i museli vystupovat, abychom podvozkem nedřeli o obří šutry na cestě. Na kousek nás dokonce naložil místňák na korbu, čímž nejenže pomohl našemu autu z půjčovny, ale také nám ušetřil čas. Po cca 17 km se cesta naštěstí trochu zlepšila, a mohli jsme tak zase šlápnout zlehka do pedálů

IMG_6403-1024x682.jpg

Do Semucu jsme dojeli asi až v půl 3, ale díky mladému průvodci, co jsme si zaplatili, jsme toho zažili i tak celkem dost. Na příklad jsme si pořádně odřeli zadky na přírodní skluzavce, skočili jsme si z cca 5 metrové skály, kde mi celkem slušně ujela noha, a jen o pár centimetrů jsem šťastně dopadla do vody a ne na skálu. Vyšla jsem z toho tedy jen s rozseknutým malíčkem, který krvácel ještě několik dní, a po vymáčknutí hnisu bolel ještě týden v Čechách. Také jsme ale navštívili skrytou jeskyni pod vodopádem.

Cestou ze Semucu jsme ještě potkali naší první a poslední bouračku, která nás zdržela na další půl hodiny a odložila naše další zážitky s hodinovým hotelem které si můžete přečíst v dalším článku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2  +  1  =