Rubrika: Přechody hor

Máte rádi dálkové vysokohorksé trasy? To se vám jistě zalíbí i Stubaier Höhenweg, jeden z nejkrásnějších a nejnáročnějších vysokohorských treků, který jsem v Rakousku šla. Tento přibližně 80 kilometrů dlouhý okruh v tyrolských Alpách vás provede kolem majestátních ledovců, tyrkysových jezer a prověří vaši fyzičku na exponovaných stezkách jištěných ocelovými lany.

Na následujících řádcích vás vezmeme přímo na trasu Stubaier Höhenweg – bez příkras, s dávkou humoru, nadsázky i trochou horskou poetiky. Tentokrát je text psaný trochu jinak. Nejde jen o popis trasy, ale spíše o vyprávění z ptačí perspektivy, jak jsme část této trasy prošli.

Užijte si čtení autentického příběhu z cesty, který vám poskytne i základní informace o treku a navzdory bolavému tělu snad i chytne za srdce a nepustí. Jen prosím neudělejte tu samou chybu jako my, myslete na bukování chat dopředu, bivakování je tu opravdu zakázané, povolené jen v nouzi. Nemusíte to rezervovat týdny dopředu, prý většinou stačí několik dní.

Pokud chcete další hromadu tipů včetně 14 dlouhých trailů v Rakousku, koukněte na mou mapu.

Lokalita	Stubaierské Alpy, Tyrolsko, Rakousko
Typ treku	Náročný vysokohorský okruh od chaty k chatě (Hut-to-hut)
Celková délka	Cca 80 km
Doba trvání	Nejčastěji 6 až 9 dní
Převýšení	téměř 6 000 m
Nejvyšší bod	2 858 m n. m. (sedlo Grawagrubennieder)
Náročnost	Těžká (černé horské chodníky, exponované úseky zajištěné ocelovými lany)
Ideální období	Od poloviny června do začátku října (podle sněhových podmínek)
Ubytování	8 alpských horských chat (přespání a stravování na chatách, bivakování jen nouzově). Rezervace na ofiko stránkách tady.
Dostupnost vody	Velmi dobrá na chatách (pitná voda teče na všech 8 chatách, kde lze doplnit zásoby). Na trase potkáte četné potoky a říčky pro přefiltrování
Výchozí / Cílový bod	Neustift im Stubaital (lze nastoupit/sestoupit prakticky u každé chaty)

Kde se ubytovat v okolí

💡 Tip na ubytování: Přehled volných pokojů a nejlepší storno podmínky v okolí Stubaierského Höhenwegu najdete na Booking.com.

Základnou pro výlet na Stubaier Höhenweg je nejčastěji Neustift im Stubaital a okolní vesničky v údolí Stubaital — vybrat si můžete od útulného penzionu až po wellness hotel s výhledem na ledovce.

Den první – z porodnice rovnou na trail

cca ⮕14 km ↗ 1425 m ↘17 m

Když jednoho srpnového rána, po krátké noci v autě dorazili kolem osmé na parkoviště v Neustift im Stubaital, první pohled patřil obloze a druhý předpovědi počasí. Obě entity se proti nim očividně spikly. Předpověď večerních bouřek se přes noc transformovala v poctivý dopolední slejvák.

„Tak to asi zase vlezem dozadu a dáme šlofíka, ne?“ navrhuje Fanda s nadějí v hlase. Míške, která byla vzhůru už od čtyř a marně bojovala se spánkem, souhlasí bez jedinýho kecu – a to je co říct! Kdyby jen tušili, co je nahoře čeká, možná by ten šlofík protáhli klidně na zimní spánek.

Po snídani Fanda poctivě plní svůj závazek a usíná téměř okamžitě. Miške sahá po knize, ale řádky se jí před očima kroutí jako tyrolské serpentiny. Probouzí ji až jemné bubnování deště na sklo. „Jakejpak slejvák, tohle je takovej májovej deštík, to bysme dali levou zadní,“ hodnotí situaci a budí Fandu, kterému se z auta do té sloty chce asi jako na finanční úřad. Snaží se ji uklidnit, že je určitě brzo a ještě se to rozjede. Nerozjelo.

Konečně na cestě – jako v Dolomitech

A tak za doprovodu „májového deštíčku“ balí a kolem půl jedenácté konečně vyrážejí do akce. Začátek vede po asfaltu. K „asfiči“ Miške chová upřímnou nenávist, k jejímu štěstí asfalt brzy vystřídá šotolina a stoupání začíná být o něco snesitelnější. Míjí obrovský balvan podepřený dvěma kamennými muži. „Výhledy jak v Dolomitech,“ prohodí Miške a o pár kroků dál jí cedule potvrdí, že místní hory jsou opravdu tvořeny dolomitem. „Tak ne asi, když je Itálie co by kamenem,“ směje se Fanda.

Šotolina se postupně mění v regulérní horský očistec. Strmost naštěstí krotí nekonečné serpentiny, ale i tak funí oba jak parní lokomotivy, které někdo omylem poslal na Rallye Dakar. Cestou řeší zásadní otázku: kempování nejen na Stubaier Höhenweg, ale v celém Tyrolsku – oficiálně zakázané pod trestem tučné pokuty. Nouzový bivak? Povolený.

„Nemám problém si zaplatit rozumný peníz za chatu, když je to nutný, takže to určitě zkusíme. Ale hádám, že teď v sezóně budou dost plný. S rozhodnutím takhle na poslední chvíli je nemá cenu obvolávat, prostě se vždycky zeptáme a uvidíme. Nicméně, když hrozí bouřky, tak je bivakování většinou nouzovka, ne?“ teoretizuje Míša.

„A nešlo by to udělat nějak… legálně?“ zkouší Fanda. „Vždyť tohle JE legální! Proč musíš bejt furt tak vzornej občan?“ „Náhodou, kdyby byli všichni jako já, to by se žilo…“„No právě a pojišťováci by neměli co žrát.“ Se smíchem a nedostatkem kyslíku se konečně vyškrábou do sedla Pinnisjoch, kde stojí Innsbrucker Hütte.

Legální bivakování na Stubaier Höhenweg?

Po třinácti kilometrech padají na lavičku, vytahují chleba s tyrolským salámem a mlčky koukají do krajiny. Výhledy na okolní štíty a údolí při dobrý sváče jsou přesně ten důvod, proč se člověk dobrovolně lopotí v kopcích, místo aby seděl doma u Netflixu. Jen tak trochu nechápou, proč jsou tak zničení. Přitom těch důvodů je celá hitparáda – nulový trénink, Fandova nedávno rozseknutá noha sekerou se sotva zhojila, a taky fakt, že na trek vyrazili prakticky rovnou z porodnice. Screening ve třetím měsíci těhotenství dopadl dobře, tak proč by se člověk válel na gauči, že?

Plán je jasný: 80 km a mají na to týden. Pohoda. „To musíme dát, i kdybysme měli jít něco málo přes 10 km denně.“ Chvástala se před odjezdem Miške. Zatím stále netuší, že přesně tenhle optimistický propočet se brzy stane jejich největším vtipem proměněným v realitu.

„Ahoj, slyším češtinu. Budete spát na chatě?“ ozve se vedle nich hlas, který zní podezřele odpočatě. „Ještě nevíme, nemáme rezervaci.“ „Tak to máte smůlu, poslední místo jsem bral před třemi dny“ „No sakra, tak to je teda obří smůla, škoda, že jsme si ještě před třemi dny nebyli jistý, jestli vůbec pojedeme.“ Směje se ironicky Miške „Ale možná vás nechají přespat ve stanu před chatou.“ „To se v Tyrolsku moc nenosí,“ krčí rameny Miške. „Spíš to vidíme na nouzovku támhle u jezera.“

K rozhovoru se přidají tři Rakušané. „Taky jdeme k jezeru.“ „Chata je plná, takže jsme v nouzi a spíme naprosto legálně,“ dodává Míša s úsměvem. „Jo, my plánujeme být v nouzi každej večer,“ odtuší jeden z nich.

U jezera si užívají západ slunce a stan staví až za šera. Jen klid, ticho, hory kolem… idylka. V noci je probudí déšť bubnující na plachtu. A ráno? Ten „májový deštík“ se rozhodl pro velkolepý comeback v prodloužené, a hlavně mnohem mokřejší verzi.

den 2 – Mokrý očistec

cca ⮕11,5 km ↗ 900 m ↘950 m

Ze stanu vylézají až v sedm a nikam nespěchají. Užívají si ranní snídaničku právě ve chvíli, kdy se těžký mraky konečně milosrdně rozestoupí. Zkouší trochu sušit stan, balí věci, kochají se tou horskou nádherou a najednou s překvapením koukají, že když konečně vychází, hodinky už neúprosně ukazují devět hodin. Jen se vyhoupnou na kopec nad jezerem, přivalí se znova mraky tak hustý, že by se daly krájet.

„Předpověď praví, že teď má být zataženo, kolem oběda přijde přeháňka, pak se to roztáhne a bude hezky. Je to objednaný,“ mrká na Fandu Miške. A přestože ve svoje meteorologické tvrzení opravdu věří, nemůže se v té chvíli víc mýlit. Alpy mají zkrátka vlastní smysl pro humor.

Mrazivé memento v mlze

Mraky jim nedají pokoj téměř celý den a z plánované poobědové přeháňky se vyklube pětihodinový slejvák biblických rozměrů. Navíc je zastihne v tom nejhorším terénu, co si pro takovou nadílku mohli vybrat. Většina cesty je jištěná – sice jde jen o ferratu A/B, tudíž ferratový set netřeba, ale cesta z kopce jim kvůli kluzkým skalám trvá téměř stejně dlouho jako ta do kopce.

Co asi pod námi musí být za strašidelný srázy, myslí si oba, když v mlze míjí už několikátý pamětní křížek. Většina dat ukončení lidských životů na nich přitom není stará, jen pár let. Ten den jich potkají asi sedm. Člověku z toho až naskočí husí kůže. Teď se však nedozví, jaká dramatická krajina byla v té chvíli kolem nich a jak hluboké rokle zely pod jejich nohama. Vše zůstalo utopeno v mlžném tichu. Možná někdy příště.

S pomalu ustávajícím deštěm konečně přicházejí na narvanou chatu Bremer hütte. Vzali to sem zkratkou, která ale vedla už po trochu náročnější ferratě (a samozřejmě nebyla v mapě), ale zvládli to a konečně jsou v teple. Nechápou, kde se všichni ti lidi vzali, vždyť celý trail většinou zeje prázdnotou. Jen sem tam nějaký živáček připomíná, že úplně sami tady taky nejsou.

Jedny z mála živáčků, co na trailu potkali…

Zklamání na Bremer hütte

Navzdory tomu, že jim batohy těžknou pod zásobami vlastního jídla, podlehnou volání civilizace a objednají si teplou gulášovku. Takovou neovladatelnou chuť na ni měli! O to větší zklamání však přichází, když před nimi přistane prapodivná, překořeněná tekutina, která má ke kulinářskému zážitku daleko. Miške sní jen pár lžic a zbytek, jako správná lidská popelnice, dojíždí František.

K jejich „smůle“ je chata opět plná. Když jsou trochu zahřátí a venku už po dešti zbyla jen plačící půda, oblékají zase mokré ponožky, nazouvají se do čvachtajících bot (pocit srovnatelný s dobrovolným šlápnutím do čerstvého kravince) a vychází vstříc osudu. Chtějí dojít k další chatě, doufajíc, že tam třeba bude volné místo.

Brzy však zjišťují, jak naivní a bláhová představu to byla. Krutá realita strmého stoupání je fackuje hned za rohem, a tak pouhých pár set metrů za chatou staví svůj nouzový bivak. Odměnou za dnešní útrapy je jim aspoň výhled na majestátní ledovec, který jim místo ukolébavky nabídne pár hlučných, divokých kamenopádů.

Den 3 – Tyrolský Tádžikistán

(cca ⮕ 14,5 km ↗ 1513m ↘ 1444m)

Probouzí je pohlazení paprsků vycházejícího slunce. Na nebi ani mráček, jen čistá, azurová krása, která člověka okamžitě nutí zapomenout na propršený předchozí den. Pomaličku začínají balit, jenže Miške – zcela proti svým biologickým zvyklostem – dostává překvapivě brzy hlad. Rozhodne se proto posnídat ještě přímo na kempovacím místě, což u ní hraničí s malým ranním zázrakem. Fanda to má s hladem přesně naopak. Nechce chytat lelky, a tak vyráží napřed.

Čeká je nádherné, byť nekompromisní stoupání do sedla Simmingjöchl. Z jasně čitelné pěšinky se však brzy stává lezení po čtyřech, kde oporu poskytuje spolehlivé ocelové lano. Finální komínek je pak vyloženou lahůdkou pro každé lezecké srdce, které plesá blahem, zatímco stehna pláčou.

V sedle jsou za tu dřinu odměněni dechberoucími výhledy na hradbu několika ledovců a dvě hluboká údolí, která jim leží u nohou. Když se do sedla Miške konečně doplazí s jazykem na vestě, Fanda už na sluníčku spokojeně suší stan a všechno, co včera zmoklo. Takže skoro všechno. Miške tedy na nic nečeká, v hlubokém rozjímání vytahuje dron a vyráží do letecké bitvy. S technologií svádí lehký boj, a jak už to tak u osudových záběrů bývá, než stihne ulovit ten vytoužený, baterka pochmurně umírá. Takže ještě jednou s náhradní. Trvá to věčnost, ale nakonec má v kapse přesně to, co chtěla. Tahle kochací a filmařská zastávka jim sice sebrala celou hodinu, ale jako bonus mají veškeré vybavení dokonale suché.

Z rozviklaných sedel do zelených oázek

Kdo by byl řekl, že se za takovým rozviklaným, kamenným sedlem, které pamatuje snad ještě mamuty, bude nacházet takový zelený ráj. Brzy se před nimi otevírá nádherná oáza s klikatící se říčkou, která v krajině kreslí naprosto pohádkové panorama. Sednou si na nejbližší šutr a nemohou se té nádhery nabažit. Je to fascinující kontrast – v mapě to místo vypadalo jako obyčejná bažina, a přitom je to taková divoká romantika.

Následující terén ale utíká zoufale pomalu. Zase mnohem pomaleji, než si malovali ve svých optimistických představách. U řeky proto padá strategické rozhodnutí uvařit oběd. Přes dravý proud vede takový rozviklaný most, na kterém si Miške připadá jako zpátky v Tádžikistánu. Tento trek zkrátka dokáže střídat tisíc různých tváří a přesně to je na něm baví nejvíc. Proto ho Miške vybrala a přesně v tohle doufala. Ale netušila, že se jejich startovní věta: „I kdybychom měli jít něco málo přes 10 km denně, to musíme dát,“ stane tak krutě doslovnou realitou. Tedy jenom z té první půlky.

Výhledy Miloše Zemana

Cestou k chatě Nürnberger Hütte začínají trochu spekulovat a taktizovat. Řeší, zda by nebylo moudřejší následující náročný terén obejít o něco delší, za to však mírnější a bezpečnější trasou. Nakonec zvítězí dobrodružné srdce a volí originální variantu. A dělají dobře. Stoupání do sedla Niederl ubíhá překvapivě rychle. Vršek je sice opět ověnčen ocelovým lanem, ale to, co se před nimi rozprostře na druhé straně, jim doslova vyrazí dech a vezme slova. Na samotném vrcholku stojí kříž, pod ním zeje hrozivý sráz na obě strany a přímo pod křížem čeká lavička. Až na jeden polský pár, který tiše sedí z druhé strany, jsou tu úplně sami a nemůžou se tý krásy vynadívat.

Další ledovcové výhledy tentokrát skrývají klenot – krystalicky modré ledovcové jezero, které odpočívá hluboko pod masivem. Sice má z určitého úhlu pohledu tvar, jako kdyby ho kreslil Miloš Zeman – tedy věrný tvar kosočtverce – ale to mu na jeho panenské kráse ani v nejmenším neubírá.

Klesají dolů dechberoucí scenérií, která jim opět živě připomíná divočinu Tádžikistánu. Cestou k Sulzenau hütte dokonce potkávají další rozvyklaný most, který tu asijskou atmosféru jen podtrhuje. O pár metrů dál sice stojí most nový, bezpečný a moderní, ale Miške si z čisté nostalgie a touhy po zážitku volí právě ten starý, historií prověřený kousek. Protože to zvládla bez ztráty kytičky, následuje ji s lehkým sebezapřením i Fanda.

Po obědě u vody už zase stoupají a otevírají se jim výhledy na rozvětvenou, divoce klikatící se řeku. Ta svými rameny připomíná spletité žíly celého údolí – žíly, které odvádějí přebytečnou modrou krev z tajícího ledovce, jenž se tyčí přímo nad nimi a dodává celému výstupu patřičnou porci dramatičnosti.

Jako v Tádžikistánu

Útěk na Bali

Když ovšem scházejí ze sedla Beiljoch, naskytne se jim první výhled, který je rozhodně nenechá padnout na kolena úžasem. Následující kopce totiž hyzdí komerční lyžařský areál. I když už toho mají pro dnešek plné zuby, chaty jsou zase plné a s těmito technickými výhledy na lanovky se jim spát opravdu nechce. Hecnou se tedy k poslednímu vzepětí sil a vydrápou se až k jezeru Egesemsee. Je to sice trochu mimo jejich plánovanou trasu, ale slibuje to aspoň bezpečný úkryt před smutným pohledem na sjezdovky.

Poslední půl kilometr je pro Miške už čistým ždímáním posledních zbytků sil. Přeci jen šlape za dva. Nebo jednoho a čtvrt a ta čtvrtka jí právě dává pěkně zabrat. Zdárně se sem ale vyškrábou a k večeři si vaří triumfální outdoorové menu v podobě italského a balijského Mungo hero.

Unisono se shodují, že balijská varianta jednoznačně vede. „Hm, asi bych nepohrdnul teplíčkem jako na Bali,“ zasní se Fanda, který je v tu chvíli zabalený do všech vrstev oblečení, co s sebou v batohu má, a připomíná dobře izolovanou cibuli. „Teplíčkem možná, ale Bali je jedno z mála míst, kam se na týhle planetě vážně nepotřebuju vracet,“ smete Miške tenhle romantický sen nekompromisně pod koberec a dál si raději zabalená ve spacáku užívá horský západ slunce. S plnými břichy staví stan a padají do spacáků zmožení jako vymačkané citrony.

„Dneska jsme museli ujít tak sedmnáct kilometrů, natuty!“ hlásí Fanda. „Cítím se tak na dvacet, a to s pořádným převýšením.“ Odtuší Miške. Jenže pohled na realitu v mapě je šokuje. „To snad není možný! My dali jenom čtrnáct?! Proboha! Vždyť jsme šli víc jak třináct hodin!“ Ani jeden z nich nemůže těm číslům uvěřit. Terén je tady zkrátka neúprosně pomalý a oni jsou zatím nerozchození. Ovšem mají přeci času dost!

Když usínají, začne divoce foukat vítr a stanová plachta jim nad hlavami rozehrává hlučné techno – muziku, které ani jeden neholduje. Najednou se ozve zvláštní rána přímo u jejich nohou. Oba to nejprve ignorují s tím, že si s nimi jen hraje vítr. Když se ale rána ozve podruhé, Miške bleskově dochází, že do jejich předsíňky se pravděpodobně dobývá drzá liška. Snaží se ji zevnitř pořádně vyplašit a kontroluje, zda v předsíňce nenechali nic, co by ten zrzavý zloděj mohl odtáhnout. Přeci jen, už takhle přišla během výprav o jednu turistickou hůlku a botu, kterou naštěstí našla opodál, ale ty nikdy nenalezený mističky pro psy asi nespočítá!

Den 4 – Generální stávka

cca 12, 6 km 700 m 900 m

Liška už se sice neukázala, ale vítr v noci nabral na takové síle, že o klidném spánku nemohla být řeč. Vstávají společně s prvním náznakem východu slunce, bleskově balí stan a v relativním závětří kuchtí snídani. Radost jim však okamžitě kazí pohled na novou předpověď počasí – ta je na následující dny všechno, jen ne příznivá. Respektive je naprosto alarmující. Hrozí totiž vytrvalý, celodenní liják a hlavně bouřky.

„Jestli se to během dne nezmění, tak večer určitě seběhneme dolů do civilizace. Vláčet se znova v dešti a nevidět z tý nádhery kolem vůbec nic když okolo tebe šlehaj blesky, to fakt nemá cenu,“ pragmaticky hodnotí situaci Miške a rovnou vysílá k vesmírnýmu dispečingu naléhavé přání, aby ten deštivý příděl aspoň o den posunul. Fanda s ní s neskrývanou úlevou souhlasí. Jako ukázka hodně náročného treku mu tahle dosavadní divočina bohatě stačila.

U liščího stolu

S vidinou, že je dnes  možná čeká trasa o krapet kratší, než původně mysleli, nechávají na kameni tortilly, které s sebou celou dobu poctivě vláčí jako strategickou rezervu. „Třeba si pro ně přijde ta včerejší liška,“ směje se Miške. A jako na zavolanou – když už jsou skoro na odchodu, chlupatá zlodějka je tu zas. Popadne kousek tortilly a bleskově utíká po skále pryč. „Buď si to chce sníst v klidu bez svědků, nebo ji nese liščatům,“ uvažuje Miške nahlas.

Když už mají téměř vše sbaleno a chystají se vyrazit, bystrouška se vrací pro nášup. Teď už ztratila veškerý ostych a láduje do sebe kousek po kousku, zatímco se k ní Miške plíží s jako lovec z National Geographic pro ten nejlepší snímek, Fanda tuhle ranní momentku nestihl vůbec zaregistrovat a už si to šine kupředu. Křičet na něj v tomhle tichu přeci Miške nebude, a tak odkládá focení a naplno si užívá tohle magické ranní setkání.

Zatímco za sebou pomalu nechávají krajinu zohyzděnou sjezdovkami, potkávají na stezce ještě dvě další lišky. Jako mávnutím kouzelného proutku se rozprostírá krajina úplně jiná než doposud. Napravo se otevírají čím dál širší výhledy na hluboké údolí, a nalevo? Tam k nebi ční hrdé věže hor, které občas něžně obejmou plující mraky. Pod nimi tiše protéká říčka, která se postupně mění v rozsáhlé mokřady.

Těmito mokřady se tak líně klikatí potok, jako kdyby se snažil zpomalit samotný čas. Voda v něm přitom naopak dravě zrychluje a celá ta scenérie je tak podmanivá, že člověka nutí se prostě posadit na šutr a vnímat čistou sílu přítomného okamžiku. Je to zkrátka další nečekaná oáza, kterou by tu – když druhou stranu údolí zdobí drsný ledovce – nikdo nečekal.

Pokračují dál stezkou, která jim nabízí dechberoucí výhledy na několik ledovcových splazů, než se před nimi otevře pohled na další údolí s klikatící se řekou. Je to zase úplně jiný svět a tak odlišný od těch předchozí zelených oáz. Člověk se musí ptát, kolik tváří ještě tenhle trail dokáže během pár kilometrů ukázat?

Generální stávka

Když ale začnou klesat dolů, Miške začíná pociťovat ostrou bolest v nártu. Než se hlemždím tempem dobelhají k chatě Neue Regensburger Hütte, sotva plete nohama. Konečně to sice vypadá, že terén bude o něco jednodušší a přívětivější, jenže tělo hlásí stávku. Budou to tady muset vzdát? Předpověď počasí navíc zůstává absolutně neúprosná. Po pozdním obědě padá definitivní a trochu smutné rozhodnutí – sbíhají dolů do údolí. Nezbývá než doufat, že stihnou předposlední autobus do vesnice.

Jejich tempo je kvůli bolesti zoufale pomalé. Krok střídá krok. Jejich jediným úkolem je doklopýtat na silnici, která se v té chvíli zdá být vzdálená snad stovky mil. Poslední kilometry se ale noha trochu rozhýbe (ovšem jen z kopce, jakmile přijde dokopec, bolest je zpět.) Už tedy doslova běží s očima navrch hlavy a světe div se, děje se zázrak – autobus stíhají. V zádech přitom nechávají obrovské černé temno, které vytvořila přicházející bouřka. Hory si ji naštěstí drží na svých vrcholcích. Je dobře, že tam nahoře v tom elektrickém pekle teď nejsou. Ale jedno vědí jistě – tenhle trail si jednou snad dají znova a celý. Koneckonců, zbylo jim pouhých 27 km, v trochu jednodušším terénu už by stačil jeden den :(.

Proč je Stubaier Höhenweg v Rakousku „TOP“?

Rozmanitost téhle trasy je naprosto uchvátila. Na Alpy je to tu až podezřele „daleko“ od klasické civilizace, kterou tu reprezentují víceméně jen horské chaty. Na klasickou vesnici tu člověk nenarazí. Trail je vedený opravdu nádherně a všechno tohle jsou důvody proč ho Miške hodnotí jako ten nejkrásnější vícedenní trail, jaký kdy v Rakousku šla, ačkoliv je to samozřejmě subjektivní pohled.

Ovšem pro úplné začátečníky a lidi se závratí Stubaier Höhenweg rozhodně není – tolika exponovanými úseky na jednom pěším treku se jen tak nějaká pěší trasa bez ofiko ferrat pyšnit nemůže. Nejen to byl důvod, proč se jim zdála tak náročná. Samozřejmě to předem četli, ale stejné věci slyšeli i o trailech, co se jim zdáli v pohodě. Kdyby Miške tušila, že tentokrát to bude pravda, asi by si tenhle horský tělocvik ve třetím měsíci těhotenství s klidným svědomím odpustila.