Původně tento článek patřil k Semuc Champey, ale protože (pro čechy asi trochu nevšední) zážitky z na místní poměry luxusního hodinového hotelu a menší nehoda před odletem se celkem protáhli, věnuji jim samostatný článek.
Z krásného Semucu jsme tedy vyjížděli asi po 6 hodině a cca o půl 12 v noci dojeli do hlavního města, kde jsme měli zase domluveného Boba, jenž byl zmíněn ve článku Guatemala City. Tentokrát nás ale na fichtlu vyzvednout nemohl, adresu jsme v GPS nenašli, atak jsme zajeli do hotelu po cestě a melouna, co jsme pro něj měli přichystaného za dobrotivost, jsme snědli druhý den na letišti.
Netrvalo dlouho, než jsme si uvědomili, že hotel, do kterého jsme zajeli je opět hodinový, ovšem zatím ten nejluxusnější, ve kterém jsme zatím byli. I ty neskutečné obstrukce, kterými jsme museli projít, než jsme se vůbec dostali dovnitř, stály za to. Jako vždy, každý apartmán měl svojí garáž, u které se musely zavřít dveře, než vůbec mohly následovat další kroky dobývání hotelu (aby dámy ani pánové, co je jezdili „navštěvovat“ nemohli být spatřeni). V garáži byl telefon, přes který jsme si s velkou námahou domluvili slečnu, co nám půjde otevřít.
Následovala platba, která probíhala skrz okénko těžkých ocelových dveří. Platbu si převzala slečna, či paní, která přišla tajnou chodbou. Po zaplacení nám byly dveře otevřeny a tím za sebou dotyčná zároveň zavřela vchod do tajné chodbičky. Až za těmito dveřmi se nacházely klasické dveře do pokoje. A to pokoje s obrovskou růžovou, vířivou vanou uprostřed, zrcadlem tentokrát ne na stěně u postele, ale opravdu na stropě a velkou televizí, kde mimo porna bylo dalších 120 programů. Jen ta postel byla tvrdší než bychom si představovali.
V nevelké ceně pokoje byl zahrnut i 24 hodinovým food servis. Jídlo bylo zase doručeno okýnkem v ocelových dveřích. Všechno se muselo zase vyřizovat přes telefon, i otevření dveří do garáže, aby dotyčné byly inkognito 24h denně. Když jsme ale dveře chtěli otevřít, telefon nikdo nebral a tak jsme tedy v pokoji zůstali uvěznění. Se zbytkem posádky, co bydlel vedle nás, jsme komunikovali pouze přes okno, které šlo otevřít jen na ventilačku. Nezbylo nám tedy nic jiného, než jako dezert sníst celého melouna, který byl původně určen pro všechny, po dlouhé době si dát horkou sprchu a v 1 ráno konečně zaplout do tvrdé postele, zatímco se vedle zkoušel efekt zrcadla na stropě…prej dobrej
Druhý den nás holky vzbudily telefonem, že už máme vypadnout, asi už čekaly pravidelné zákazníky J Rychle jsme tedy pobalili saky paky, dole v garáži zavolali, že chceme otevřít. Asi po 5 minutách se nahoře zabouchly ocelové dveře a otevřely se ty od garáže. Když jsme přijeli ke garáži HERZ
, kde jsme měli vrátit auto, uvědomili jsme si, že jsme zapomněli natankovat. Vrátili jsme se teda na benzínku a po cestě si dali na místní poměry možná trochu nevšední snídaní u Mc Donalda.
Když jsme k HERZU přijeli po druhé, náš řidič to přímo před 2 pracovníky to prostě normálně narval do obrubníku, čímž ještě víc urval už tak námi urvaný nárazník. Šance na to, že to zamaskujeme, byly tedy nulové. Při následné kontrole dalších nedostatků si pracovníci samozřejmě všimli, že je jiný vzorek u jedné pneu. Asi 3x, ale marně jsme se snažili hrát, že o ničem nevíme. Bylo nám sděleno, že vyčíslení způsobených škod nám bude následně zasláno emailem a strženo z karty.
Ačkoliv na začátku našeho pobytu nám půjčovna poskytla transfer z letiště ke garáži, tentokrát jsme museli jít pěšky. Naštěstí to nebylo tak daleko a zvládli jsme to i s bagáží, která se během pobytu celkem rozrostla. Na letišti jsme dokoupili suvenýry, byl mi zabaven nožíček, který jsem hlupák zapomněla v příručáku a museli jsme dojíst melouna původně pro Boba ještě před branami. S melounem jsme si ale poradili i bez nožíku, prostě jsme s ním flákli o zem, krásně se rozdělil přesně na 4 části a celý ulepení jsme spokojeně nasedli do letadla.
V letadle proběhlo zhodnocení našeho tripu. Celkem jsme ujeli 3 525 km a jediné na čem jsme se víceméně shodli, bylo, že bychom si příště půjčili off-road. Jinak se naše názory dost lišily. Já bych brala 1 den navíc na Semuc Champey nebo celý týden na Belize, jiný z účastníků by vynechal Nicaraguu, která zase pro mě byla jedna z nejlepších zemí. Co člověk, to názor, což se ostatně během našeho road tripu ukázalo hned několikrát. V tomhle složení jsme ale jeli naposled a tak dnes jen s úsměvem vzpomínáme na všechny výměny názorů, slzy, přepadení, píchá kola a prostě další věci, kterým jsme se tenkrát jen těžko smáli
Původně tento článek patřil k Semuc Champey, ale protože (pro čechy asi trochu nevšední) zážitky z na místní poměry luxusního hodinového hotelu a menší nehoda před odletem se celkem protáhli, věnuji jim samostatný článek. Z krásného Semucu jsme tedy vyjížděli asi po 6 hodině a cca o půl 12 v noci dojeli do hlavního města, kde jsme měli zase domluveného Boba, jenž byl zmíněn ve článku Guatemala City. Tentokrát nás ale na fichtlu vyzvednout nemohl, adresu jsme v GPS nenašli, atak jsme zajeli do hotelu po cestě a melouna, co jsme pro něj měli přichystaného za dobrotivost, jsme snědli druhý den na letišti. Netrvalo dlouho, než jsme si uvědomili, že hotel, do kterého jsme zajeli je opět hodinový, ovšem zatím ten nejluxusnější, ve kterém jsme zatím byli. I ty neskutečné obstrukce, kterými jsme museli projít, než jsme se vůbec dostali dovnitř, stály za to. Jako vždy, každý apartmán měl svojí garáž, u které se musely zavřít dveře, než vůbec mohly následovat další kroky dobývání hotelu (aby dámy ani pánové, co je jezdili „navštěvovat“ nemohli být spatřeni). V garáži byl telefon, přes který jsme si s velkou námahou domluvili slečnu, co nám půjde otevřít. Následovala platba, která probíhala skrz okénko těžkých ocelových dveří. Platbu si převzala slečna, či paní, která přišla tajnou chodbou. Po zaplacení nám byly dveře otevřeny a tím za sebou dotyčná zároveň zavřela vchod do tajné chodbičky. Až za těmito dveřmi se nacházely klasické dveře do pokoje. A to pokoje s obrovskou růžovou, vířivou vanou uprostřed, zrcadlem tentokrát ne na stěně u postele, ale opravdu na stropě a velkou televizí, kde mimo porna bylo dalších 120 programů. Jen ta postel byla tvrdší než bychom si představovali. V nevelké ceně pokoje byl zahrnut i 24 hodinovým food servis. Jídlo bylo zase doručeno okýnkem v ocelových dveřích. Všechno se muselo zase vyřizovat přes telefon, i otevření dveří do garáže, aby dotyčné byly inkognito 24h denně. Když jsme ale dveře chtěli otevřít, telefon nikdo nebral a tak jsme tedy v pokoji zůstali uvěznění. Se zbytkem posádky, co bydlel vedle nás, jsme komunikovali pouze přes okno, které šlo otevřít jen na ventilačku. Nezbylo nám tedy nic jiného, než jako dezert sníst celého melouna, který byl původně určen pro všechny, po dlouhé době si dát horkou sprchu a v 1 ráno konečně zaplout do tvrdé postele, zatímco se vedle zkoušel efekt zrcadla na stropě…prej dobrej Druhý den nás holky vzbudily telefonem, že už máme vypadnout, asi už čekaly pravidelné zákazníky J Rychle jsme tedy pobalili saky paky, dole v garáži zavolali, že chceme otevřít. Asi po 5 minutách se nahoře zabouchly ocelové dveře a otevřely se ty od garáže. Když jsme přijeli ke garáži HERZ Když jsme k HERZU přijeli po druhé, náš řidič to přímo před 2 pracovníky to prostě normálně narval do obrubníku, čímž ještě víc urval už tak námi urvaný nárazník. Šance na to, že to zamaskujeme, byly tedy nulové. Při následné kontrole dalších nedostatků si pracovníci samozřejmě všimli, že je jiný vzorek u jedné pneu. Asi 3x, ale marně jsme se snažili hrát, že o ničem nevíme. Bylo nám sděleno, že vyčíslení způsobených škod nám bude následně zasláno emailem a strženo z karty. Ačkoliv na začátku našeho pobytu nám půjčovna poskytla transfer z letiště ke garáži, tentokrát jsme museli jít pěšky. Naštěstí to nebylo tak daleko a zvládli jsme to i s bagáží, která se během pobytu celkem rozrostla. Na letišti jsme dokoupili suvenýry, byl mi zabaven nožíček, který jsem hlupák zapomněla v příručáku a museli jsme dojíst melouna původně pro Boba ještě před branami. S melounem jsme si ale poradili i bez nožíku, prostě jsme s ním flákli o zem, krásně se rozdělil přesně na 4 části a celý ulepení jsme spokojeně nasedli do letadla. V letadle proběhlo zhodnocení našeho tripu. Celkem jsme ujeli 3 525 km a jediné na čem jsme se víceméně shodli, bylo, že bychom si příště půjčili off-road. Jinak se naše názory dost lišily. Já bych brala 1 den navíc na Semuc Champey nebo celý týden na Belize, jiný z účastníků by vynechal Nicaraguu, která zase pro mě byla jedna z nejlepších zemí. Co člověk, to názor, což se ostatně během našeho road tripu ukázalo hned několikrát. V tomhle složení jsme ale jeli naposled a tak dnes jen s úsměvem vzpomínáme na všechny výměny názorů, slzy, přepadení, píchá kola a prostě další věci, kterým jsme se tenkrát jen těžko smáli
, kde jsme měli vrátit auto, uvědomili jsme si, že jsme zapomněli natankovat. Vrátili jsme se teda na benzínku a po cestě si dali na místní poměry možná trochu nevšední snídaní u Mc Donalda.Související příspěvky:
Jak na levné letenky: Jaký den v týdnu je koupit a další tipy
Moje suplementace nejen v horách: různé druhy hořčíku, kolagen a další
Střední Amerika: proč, kdy, jak…
El Salvador: Přepadení na Vulcanu Conchagua aneb jaké to je, když na Vás někdo míří bouchačkou a ptá se, jak se máte: Část druhá
El Salvador: Přepadení na Vulcanu Conchagua aneb jaké to je, když na Vás někdo míří bouchačkou a ptá se, jak se máte: Část třetí
Tikal: Mayské pyramidy