John Muir trail možná nebyl tím nejkrásnějším, co jsem šla – tím je stále italská Alta Via 1. Zatím se ale stal tím nejlepším trailem mýho života. Skoro každej člověk, kterej prošel Pacifickou hřebenovku (PCT) se dušuje, že jedna z nejkrásnějších částí je právě John Muir Trail (JMT). Pro ten jsem se spontánně rozhodla, když jsem v létě 2022 přiletěla do Ameriky jako Yes man (nebo spíš woman) – bez plánu, s tím, že na všechno budu říkat ano a ono mě to někam zavede. Každé ano mělo ale svoje limity, a proto jsem řekla NE, když se mě zeptali, jestli nechci jít právě PCT. „Dám si ale JMT“ usmyslela jsem si.
John Muir Trail – mapa
| Základní informace: | |
| Kde: | Californie, USA, Sierra Nevada |
| Počet dní: | 18 – 28 |
| Délka oficiální verze: | 344 km |
| Vhodné měsíce: | červen až září |
| Délka mojí verze: | Cca 450 km |
| Převýšení mojí verze: | ↗14 000 m ↘16 000 m |
| Nejvyšší bod: | Mt. Whitney 4 421 m n.m. |
| Obtížnost: | Náročný |
| Dostupnost vody: | Dobrá |
| Dostupnost signálu: | Velice malá, někdy i 1x za týden. O to větší napojení má člověk na sebe |
| Nejhorší zážitek: | Bouřka ve 4000 m a ukradená ponožka jakýmsi morčetem |
| Nejlepší zážitek: | Trailová setkání |
| Ledovec/sněhová pole: | ledovec ne, sněhové podmínky v závislosti na podmínkách dané sezóny |
| Dozásobení: | Některá zásobovací místa se nachází přímo na trase, u jiných je třeba se trochu odklonit z trasy či stopovat. Přímo na trase se nachází Red Meadows a Tuolumne meadows. Místní hikeři si do míst často posílají zásobovací balíky ve snaze ušetřit. Já jsem se ale vždy bohatě zásobila z hikers boxů, což jsou bedny s nevyužitým jídlem ostatních hikerů, které tady často přetékají. Myslím, že cokoliv tu posílat za drahé poštovné je zbytečné. |
| Bivakování: | Umožněno jen na vyznačených místech. Nesmí se bivakovat na vegetaci, tedy ani na trávě. Jiná možnost než si s sebou nést stan tu opravdu není. |
| Permit: | Wilderness permit + Fire permit, žádost na webových stránkách trailu |
| Mapa ofiko trailu: | mapy.cz |
| Více informací: | webové stránky trailu či ve Facebookové skupině John Muir Trail. |
Přípravy
Většina lidí se na tento trail připravuje alespoň půl roku. Vše začíná žádostí o permit – povolení, bez kterého to nejde a pokud chcete jít oficiálně SOBO (southbound) – z jihu na sever, musíte opravdu půl roku dopředu zkusit online loterii, kterou většinou vyhrajete až na několikátý pokus nebo vůbec. Pokud se ale jako já rozhodnete ad hoc, budete pravděpodobně muset jít NOBO (northbound) – ze severu na jih a trochu si cestu protáhnout. Z Horseshoe Medow se dá permit sehnat i na poslední chvíli a osobně bych už ani jiný směr nevolila. Při plánování jsem půl dne koukala do mapy a zjistila, že hned v úvodu potáhnu jídlo zhruba na 8-9 dní. Protože už nějakou dobu trpím bolestmi chodidel a nikdo neví proč, netušila jsem, jak dlouho půjdu a jestli to vůbec dokončím. Další dva dny jsem strávila nákupy zásob, přibyly také nové boty a medvědí kanystr, který musíte na této trase mít. Víc, než tři dny jsem opravdu na přípravu nepotřebovala a spolujízdou ze San Francisca jsem vyrazila směr Yosemity. Žádné další peníze jsem už na trailu neutratila, Trail boxy (krabice, do kterých hikeři hází jídlo, které už nechtějí) tu totiž přetékají. Zásoby tak můžete doplnit zdarma v každém zásobovacím centru. Můj batoh měl v základu 6 kg. Víc o mém vybavení do hor v článku zde.
Aklimatizace
Protože je průměrná výška trasy 3 000 m, dala jsem si na aklimatizaci záležet. Výškovou nemoc jako hlavní atrakci jsem opravdu nepotřebovala. Než mi začalo platit povolení strávila jsem noc v Duck pass (3929 m n.m.) a po započetí trailu vylezla na Mt. Langley, která byla první čtyřtisícovkou na trase (4277 m n. m.) Na nejvyšší horu Ameriky (bez Aljašky) Mt. Whitney (4421 m n. m.) jsem sice musela trochu zajít, ale vedla sem jedna z nejlépe udělaných stezek. Člověk si tak většinu času ani nepřipadal, že stoupá. Bylo tu ale spoustu lidí, kteří aklimatizaci podcenili a bylo jim trochu šoufl.
Euforie
Myslím, že jsem prožila každý metr tohohle skvostnýho trailu. Byly místa, na kterých jsem brečela dojetím nad tou nádherou, jak Škopková u Angeliky. Nad uvědoměním toho, jak maličký a bezvýznamný jsme. Byly místa, kde jsem se nahlas smála euforií. Uvědomovala jsem si, jak šťastnou mě hory dělají, i když mi právě tekly slzy. Třeba i týden tam nebyl signál, internety ani Instagramy ale to spojení bylo neskutečný. Uvědomovala jsem si, že žiju život, jak nejlíp umím, bez výčitek. Žiju svůj sen. Tady a teď a jsem za to neskutečně vděčná. Ten život je totiž tam, tam venku v horách. Ne v kancelářích a fabrikách. Nikdy jsem nepotřebovala k životu moc, ale bylo hodně osvobozující si uvědomit, že mám na zádech šest kilo vybavení, dost podobně jídla a vody a jsem šťastná jako nikdy.
Setkání a trailový jména
Ať už jsem šla nádhernejma loukama, drápala se 4000 m vysokejma sedlama, nebo se ploužila nudnějšíma lesama, to, co dělalo tenhle trail unikátním byly setkání. Od Smajlí, která mi dala trailový jméno Kiwi, podle mé Kiwi teorie. (V Americe to tak chodí. Prostě dostanete nejakou trialovou přezdívku a pravý jméno je zapomenuto). Přes 12letýho kluka, co šel JMT, aby vybral peníze pro víc divočiny. Až po Gurmiho, kterýmu jsem dala trailový jméno já. Tenhle kluk mi v zásobovacím kempu zpříjemnil narozeniny koupí jednodenní Starlink wifi za $25, abych mohla všechny ty krásy chvilku sdílet i s mými přáteli. Vlastně obohatil celý zbytek trailu i tím, že mě naučil muškařit a dal mi přídavek k mýmu jménu – Bottomless Kiwi. (Má dva významy – bezedná a zároveň s holým zadkem). Nikdy prý neviděl nikoho tak moc jíst, což s oblibou pozoroval, stejně jako, když jsem nahá skákala do ledových jezer. Daroval mi taky něco z jeho Ultralight vybavení, abych mohla nést víc lásky – šutrů, který připomínaly srdíčka. Některý mi dokonce dobrovolně sám nesl – domů jsem jich dovezla 366 g a dostala podle nich další část trailovýho jména.
Související příspěvky:
Láska je
To jsem takhle jednou seděla nad jezerem ve tvaru srdce a najednou koukám, že se nad ním tyčí strom, jehož koruna taky srdce připomíná. Když jsem sklopila oči, u boty na mě zasvítil srdíčkový kámen. Najednou mě polil obrovský pocit vnitřní lásky. „Láska je. Stačí otevřít oči a uvidíme ji. Pak už jen otevřít srdce a ucítíme ji.“ Přišlo ke mně z čista jasna a rozplakalo mě to. V tom se za mnou vyloupl postarší americký páreček. „Jejda zlatíčko, pročpak brečíš?“ Ptal se děda. „Vidím tři lásky najednou.“ Zavzlykala jsem a zopakovala větu, která mě přivedla k slzám. „Tři lásky? Kde proboha? Jako nás tři?“ Divila se babi. „Né, to jezero, nad ním strom a tady šutr.” „Wow, tak to chce opravdu velký nadání.“ Zasmál se děda, položil mi ruku na rameno a zeptal se, jak se jmenuju. „Ki-wi“ Zavzlykala jsem. „Víš, co? Tak od teď jsi Hearty Kiwi“ (Srdečná Kiwi). Pronesl, ruku v ruce oba odkráčeli a já řvala jak na konci bizardního romantickým filmu.
Všichni se na chvíli stali mou trailovou rodinkou. S některýma jsem přežila nechutnou bouřku ve 4 000 m. S někým jsme spali pod širákem, ve tři ráno čuměli na mléčnou dráhu a viděli padat tu nejdelší hvězdu v mým životě, která se na konci rozdělila na dvě části. Romantika na přídi Titaniku hadr. S někým jsme se nechali žrát tisíci komárama, protože ten západ za to prostě stál. Se všema jsme nadávali na ty příšerný kopce a nahoře společně vykřikli “Wow, to za to stálo.” Byli jsme svobodní jako balonek s heliem – plní nadšení a volnosti a ráno nám bylo celkem jedno, kam nás večer vítr zavane.
Všem těm lidem patří obří díky. To patří i těm, kteří šli z druhý strany, hezky se usmáli pozdravili, zeptali se, jak to jde, popřáli hezkej Trail a šli dál. Kdybych měla za každýho, kdo mi popřál “Happy Trails”, dolar, tak bych si tam mohla koupit auto a nemusela chodit pěšky. Samozřejmě většina z nich nebyla z Evropy, u nás se to nenosí. Mě to ale cestování nosit naučilo a nechci to už nikdy svlíknout. Všichni tyhle lidi se zasloužili o naprosto výjimečnej a nepopsatelnej zážitek. Už jen proto, že jsem s nima mohla tenhle trail sdílet. Sdílet s nima tu radost, slzy i štěstí. Alexander Super tramp sice řekl, že radost je skutečná jen když je sdílená. Já ale myslím, že radovat se můžeme i sami. Sdílená radost je ale dvojnásobná a mnohem vzácnější než ta prožitá o samotě. I když samota může bejt taky krásná a hodně přínosná.
Hořko-sladký momenty
Člověk by řekl, že to bude právě radost, co bude cítit až takovej trail dojde. Realitou je ale obrovskej smutek a slz tolik, že bych si s nima mohla umýt ty moje ultra černý nohy (myslela jsem, že je to opálení, než se po 45 min drhnutí ukázalo, že ne.) Smutek z toho, že to všechno končí a zároveň radost, že jsem to zvládla i přes všechny moje omezení. Jako když jíte nejlepší jídlo svýho života, kterýho byla taková porce, že jste neveřili, že to sníte. Teď ale zavítáte oči a vychutnáváte poslední sousto tohodle food porna. Porna, který nekončí vyvrcholením. Ani u vás, ani na obrazovce. Vy jste to totiž dělali pro ten proces. Proces, kterýho jste prožili každou sekundu a ten teď končí. Sladko hořký momenty, který vám neuvěří nikdo, kdo je nezažil. Hory mění lidi. Dělaj je pokornější a vděčnější. Kdyby všichni chodili do hor, měli by se víc rádi a víc by spolu mluvili. Možná bysme tam měli poslat politiky, třeba by se naučili být skromnější a pochopili, že ty nejdůležitější věci v životě jsou zadarmo a oku neviditelný. Jak jednou člověk do hor odejde, může si je už navždycky nosit v srdci. A když má náhodou pocit, že je ztratil, zase se tam může vrátit. JMT pro mě bylo 23 intenzivních dní, na který nikdy nezapomenu. Byly to právě setkání, který ho udělali tím nejlepším. Tak jděte ven a mluvte s lidma, který potkáte. My tady spolu nemluvíme, a to je škoda. Nikdy nevíme, na koho narazíme za barákem. Nemusíme kvůli tomu ani jezdit do Ameriky. Hory i lásku si můžeme vždycky nosit v srdci.
Tak ať jsou hory s vámi. Vždycky a všude. I tady a teď.
PS: Kdybyste ale přeci jen chtěli JMT jít, nedělejte to letos. Nebo to odložte minimálně na srpen či září. V Sieře je rekordních 20 m sněhu, což jen tak neroztaje a ty řeky budou zabijácký!
