Přechod Madeiry – ostrova věčného jara

Důvod, proč je Madeira nazývána ostrovem věčného jara, je naprosto zřejmý. Teploty zde obvykle nepřesáhnou 25°C, současně ale neklesnou pod 15 °C. Srážky i vítr jsou na tomto rozmanitém ostrově také velice běžné a počasí se zde může změnit z minuty na minutu, stejně jako úchvatné scenérie. Díky těmto ideálním teplotám jsem se Madeiru rozhodla přejít z východu na západ, a to sama se 6 kg batohem, ve kterém se skrýval i můj příbytek v podobě plachty a spacího pytle. Přechod, který byl zhruba 120 km dlouhý i se zacházkami, jsem zvládla za 5 dní. Určitě bych to mohla dát mnohem rychleji, ale měla jsem času dost a taky jsem 1 den záměrně udělala výlet v okolí a počkala si na lepší počasí v cíli následujícího dne. (Ano i pár km může znamenat obrovský rozdíl v počasí). Zde se můžete podívat na trasu kterou jsem zhruba šla.

Ponta de São Lourenço: nejvýchodnější útesy ostrova

Mým prvním cílem a zároveň výchozím bodem pro přechod ostrova, kde jsem také strávila svou první noc, se stala půvabná skaliska  s názvem Ponta de São Lourenço. Jedná se o velice specifickou část ostrova, kterou zde už jinde nepotkáte.  Měla jsem štěstí, že jsem do Ponta dorazila až navečer, a tudíž si to tu užila bez davů. Našla jsem kemp se závětřím ve tvaru srdce a užívala si noc za šumu moře. V idilce mě vyrušoval jen neskutečně uřvaný pták jménem buřňák, kterého najdete pouze na Madeiře, Azorech a Kanárech. Doporučiji tedy do těchto destinací kvalitní špunty do uší. Následující den moje první kilometry vedly po občas až děsivých útesech, ovšem s úžasnými výhledy.

Riberio Frio: libo čerstvého pstruha?

Dále jsem se podél krásného vodního kanálu dostala až do vesničky, která má opravdu výstižný název Riberio Frio. Jsou zde totiž sádky se pstruhy, na kterých si můžete následně pochutnat na mnoho různých způsobů. Po celém dni chůze vám pochopitelně vyhládne a tak jsem si poručila pstruha velkého, grilovaného. Když jsem dojedla a servírka se přišla zeptat, zda si dám dezert, byla trošku v údivu, když jsem si místo dezertu objednala dalšího pstruha, tentokrát v uzené verzi. Při delší chůzi  člověk spálí až třikrát tolik kalorií než normálně, potřebovala jsem je tedy pochopitelně doplnit.

Vyhlídka Balconi

Další místo na Madeiře, které má naprosto výstižný název. Z tohoto balkonu byl totiž výhled tak dech beroucí, že jsem tam strávila bezmála hodinu a pozorovala rychle plující mraky. Stanula jsem tak pod proslulými vrcholky Pico de Ruivo a Pico Ariero. Přišlo mi až neuvěřitelné že tyto monstrózní hory jsou můj cíl pro dnešní večer.

Kdybyste měli stejně blbý nápad a chtěli to vzít na Pico Ruivo zkratkou přes levády a tunel – nedělejte to. V Roce 2018 byla leváda zavřená a v naprosto havarijním stavu. Uzavírku jsem ignorovala, ale brzy jsem se vrátila a šla cestou delší. Nakonec bych pak musela jedním z nejdelších tunelů na Madeiře, který by mi nedovolil vystoupit tam, kde jsem chtěla a také bych si celkem zašla.

MIUT – Madeira Island Ultra Trail

Cestu přes nádherné hory mi maličko znepříjemnil závod, který se koná na Madeiře každý rok. Jedná se o trasu přes celý Ostrov. Je zde několik obtížností s nejdelší trasou o 115km. Byla dost podobná té, kterou jsem šla já, s tím rozdílem, že to co já ušla za pět dní, oni uběhli za jeden. Ačkoliv nebylo příjemné se na úzkých stezkách běžcům vyhýbat, nakonec jsem si to  zábavné udělala. Všimla jsem si, že každý závodník má u čísla i vlajku, a tak jsem pozorovala tu různorodost běžců opravdu z celého světa, samozřejmě včetně Čechů a ty jsem pochopitelně podporovala hlasitým burácením.

Pico Ruivo: Nejvyšší hora Madeiry

Západ slunce na Pico de Ruivo

Denní cíl jsem splnila a opravdu se mi povedlo spočinout na nejvyšší hoře Madeiry (1862m.n.m.). A to ještě ten samý den, kdy jsem na ní koukala téměř z jejího úpatí.  Večer mi zpříjemnil krásný západ slunce spolu s organizátory závodu na chatě pod vrcholem. Pohostili mě typickým a velice chutným Madeirským koláčem, ještě chutnějším meruňkovým likérem a,světe div se, Becherovkou! Samozřejmě jsem si neodpustila je informovat o tom, že se jedná o nejoblíbenější drink našeho milovaného pana prezidenta.

Sestup přes Encumenadu a objev strašidelného kempu

Sestup dolů byl opravdu krásný a káva v Encumenádě mi byla odměnou. Do cíle jsem ale docházela dost vyčerpaná a těšila se až zakempím. Když jsem ale přišla k vybranému kempovišti, rozhodla jsem se raději pokračovat, únava, neúnava. Kemp, který je na mapě (5) značený jako Caramujo mě dost vyděsil. Byl hned vedle 3 vyhořených domů, před kterými stáli obrovské mrtvé stromy.

Byla zde tak hnusná energie, že mě to ježilo chlupy na zádech. To místo na mě opravdu dýchalo, něco, co jsem ještě nikdy v životě před tím necítila, jako kdyby tam někoho zabili a to ne jen jednoho člověka, ale rovnou 3. Nakonec jsme strávila noc na krásném skalisku s výhledem na Pico Ruivo, kde jsem spala předchozí noc a přišlo mi to zase až neuvěřitelné, že jsem takovou dálku vážně ušla.

Kempování při přechodu Madeiry

S tábořišti na Madeiře je to opravdu jednoduché. Těch divokých je tam poměrně mnoho a jsou zdarma. Měli byste je ale mít dopředu rezervované online. Udělala jsem to ale za celou dobu asi jen 1x nebo 2x. Nikdo to nikdy nepřišel zkontrolovat, o těchto kontrolách jsem jen slýchala. Většinou jsem ráno netušila, kde budu večer spát tak jsem to prostě neřešila a často spala i mimo oficiální tábořiště a nikdy neměla problém.

Levády: vodní kanály

Madeira je protknuta obrovskou sítí vodních kanálů, takzvaných levád. Jedná se o jednu z nejpřístupnější sítí vodních kanálů na světě. Ta nejznámější na Madeiře je pravděpodobně 25 Fontes. Končí u vodopádu, který se opravdu skládá zhruba 25 malých pramínků. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst na Madeiře. Díky tomu, že jsem spala hned vedle levády, jsem si přivstala a měla celý vodopád pouze pro sebe.

Fanal: místo mnoha tváří

Můj poslední den vedl přes Fanal, kde jsem zažila téměř všechno počasí pro tuto dobu možné. Mlha, slunce, déšť… Už chyběl jenom ten sníh.  Místo je to ale vskutku nádherné, vavříny porostlé mechem mě naprosto fascinovaly. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, která jen čeká kdy na ní vyběhne dinosaurus. Poslední sestup do vesničky Riberio de Janela byl asi ten nejhorší za celý můj přechod. Kolena v tomto nekonečném krpálu hodně trpěla. Odměnou mi ale byl jediný oficiální placený camp na Madeiře, kde jsem si po dlouhé době dala teplou sprchu. Do teď mi sloužili jenom řeky, levády a vodopády. Odtud jsem pár dní dělala výlety v okolí a pak vyrazila na květinový festival do hlavního města.

Květinový festival ve Funchalu: náhodné setkání se spolužačkou po 8 letech

 Každý rok na začátku května se v hlavním městě Madeiry koná květinový festival. Po celém městě tak můžete vidět obrovské květinové instalace a během víkendu se centrem prohánějí květinové vozy plné děvčat, doprovázené tanečníky. Je to vskutku krásná podívaná. Měla jsem možnost pozorovat tvorbu jednoho vozu a celkem mě šokovalo, že každá orchidej pocházela z Afriky a byla zvlášť balená v plastu. Takových se použilo tisíce a za 2 dny, když stále byly ještě krásné, bohužel letěly do koše. Když jsem se jedno odpoledne procházela a kochala květinami v ulicích Funchalu, naprostou náhodou jsem narazila na spolužačku z vysoké školy, kterou jsem už neviděla asi 8 let. Ne nadarmo se říká, že svět je tak malý jaký si ho uděláme. Strávily jsme tak spolu posledních pár dní na výletech z Funchalu a domů jsem opět odlétala plna zážitků.

1 komentář u „Přechod Madeiry – ostrova věčného jara“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  +  84  =  92