Pamír trail vznikal teprve posledních pár let a do nedávna stále nebyl dokončený. V létě 24 jsme ho s parťačkou Martinou Merisi prošly jako první na světě a ustanovily tak jeho trasu. Jaké to bylo a na co si dávat pozor, pokud byste se na něj taky vydali?
Pamír trail má všechno: nekonečnou divočinu a občas trochu civilizace (dá li se ovšem místním vesničkám, kde elektřina jde jen pár hodin denně a signál tu chodí chytat na kopec, říkat civilizace). Velice pohostinné lidi a dechberoucí krajinu, která se střídá jak místní muži střídají ženy (můžou jich mít až 7).
Zní vám to taky jako idilka a říkáte si, proč ho před námi ještě nikdo nepřešel? Tato trasa má hned několik úskalí a rozhodně není pro začátečníky. My jsme zúročily všechny dosavadní zkušenosti – dlouhými traily počínaje, šplháním po skále a pohybem po ledovci konče. Pamír trail se rozhodně zapsal do jednoho z našich velkých životních zážitků. Pojďme se ale podívat na všechna úskalí postupně
Plánování
Upřímně, žádné traily moc neplánuju, stačí mi zhruba kouknout kolik kde potřebuju jídla a všechno ostatní už se zvládne cestou. S Pamírem to byl úplně jinej level. Hodiny každodenního intenzivního plánování nám zabral asi na měsíc.
Spojily jsme se s „otcem Pamír trailu“ Janem Bakkerem a společně procházeli informace k jednotlivým etapám. Je jich celkem devět a provedly nás severním Tádžikistánem i divokým Pamírem. K navigaci nám sloužily nekompletní Janovy poznámky, jeho GPX soubory, které jsou dnes už dostupné a aktualizované na stránkách Pamír trailu, a česká klasika – Mapy.cz.
Museli jsme sehnat taky sponzory, protože mnoho z našeho vybavení potřebovalo upgrade. To bylo ale to nejmenší. Nejsložitější bylo ukočírovat zásobování, ale i víza nám dala celkem zabrat.
Víza a povolení
Protože Tádžikistán nabízí pro Čechy jen 60 denní víza, věděly jsme, že se budeme muset zhruba z půlky trailu vrátit přes hranice pro druhé.
Snažily jsme se to vyřešit nějak jinak s českou ambasádou v Taškentu, ale marně. Zažádaly jsme tedy o e-víza, kde jsme záměrně nezaškrtly žádost o GBAO povolení, které je potřeba do Pamíru, protože údajně taková víza trvají mnohem déle a často jsou zamítnuta.
Díky zdlouhavému jednání s Taškentem už nám ani nezbývalo moc času ale když jsme neměly víza schválená ani po slíbených 14 dnech, začaly jsme se obávat. Do letadla směr Samarkand jsme nastupovaly bez nich, ale po příletu jsme je naštěstí měly v emailu a celkem nám spadl kámen ze srdce.
Druhá víza jsme zařídily díky agentuře a kontaktům, které jsme po cestě nabraly. Kontakt na Saidbecka, který má nejnižší ceny co můžou být (některé agentury chtěly i trojnásobek!) je 00929 393 3940, je na What’s upu a mluví dobře anglicky. Můžete kouknout i na jeho web, kde nabízí průvodcování.
Saidbeck nám zařídil i GBAO povolení, které stálo 10 dolarů. Je dobré mít u sebe povolení fyzicky, ačkoliv my měly jen fotku a zvládly jsme to taky. Někteří úředníci při kontrolách se na to ale tvářily, jako kdybychom jim ukazovaly ruský pas bez razítka. Vždy nám to ale prošlo.
Saidbeck, který vám s vízy rád pomůže ale dokáže vízum doručit do jakéhokoliv města na Pamír Highway. GBAO totiž nemusíte řešit před vstupem do země, ale až před samotným Pamírem. Chtějí zhruba i datum, které my jsme netušily, když jsme na trail vyrážely.
Druh vízum už bylo trochu složitější. I s úplatky, abychom nemusely čekat pět dní na vyřízení, ale bylo během dne hotové koštovalo celých 140 dolarů na osobu. Může se to ale měnit podle výše úplatku úředníkům.
Pro aktivaci jsme musely přestoupit hranici s Uzbekistánem na přechoduDenau. Tam se z Dushanbe dostanete za necelou hodinku taxíkem. Musíte hranici překročit a potom doufat, že vám víza pošlou. To může trvat hodinu, ale taky 24! My měly štěstí a za pět hodin měly vyřízeno.
Kontroly a registrace na tralu
Registrace je nekonečný a stále se opakující proces. Musíte se registrovat pokaždý, když přestoupíte na jiné území (u nás bych to přirovnala k menším okresům).
Nikdy jsme ale za tímto účelem nevyhledávaly nic specifického. Když jsme místním řekly kam jdeme a co máme v plánu, vždy jen zvedli telefon, zavolali pověřenému Honzovi ve vesnici, ten během pár minut přijel, vyfotil si naše pasy a popřál nám hodně štěstí na cestě.
Tak tohle je ten ideální scénář. Několikrát se taky stalo, že nás místní zavřeli doma nebo v autě a nechtěli pustit, protože tvrdili, že tím směrem, kterým chceme jít nic nevede. Cesty v horách tu znají jen pastevci a přesvědčit místní, že naše mapa říká opak a že i když tam nic nevede, neznamená, že tam nemůžeme jít, byl někdy oříšek, ale vždy jsme to zvládly.
Kontrolami nám také hrozili blízko hranic s Kyrgyzstánem. Tam nás ale zkontrolovali jen jednou, chvíli ověřovali pasy a pak nás jen upozornili ať se nepřibližuje k hranici. V této části nám i tvrdili, že nesmíme používat dron a ideálně ho nemít ani u sebe. Nechali jsme ho tedy na dvě etapy v Dušanbe, ale nikdo nám nikdy batohy neprohledával a problém jsme neměly.
Místní doprava
Letěly jsme z Prahy přes Istanbul do Uzbekistánu – Samarkantu. Protože letenku jsou sem znatelně levnější. Nejlepší cenu jsem našla v jednoduchém vyhledávači na Skyscanneru.
V Samarkantu jsme nakoupily – doporučuju supermarket hned u letiště, kde seženete vločky i tortilly (ty bohužel jen v lednici, takže do balíku nevhodné – zplesniví. V malých obchůdkách v centru toho k dostání moc nebylo.
Na hranice jsme dojely taxíkem za pár korun a na hranicích jsme zase našly už Tadžický taxík. Je možné ušetřit a hledat sdílený, my ale měly v plánu zastavovat s balíky, tak jsme zaplatily dohromady 40 dolarů a vybraly si řidiče, co uměl anglicky, přestože Merisi namítala, že ten, co umí jen rusky je hezčí.
Co se ale týče stopování, často jsme slýchaly, že to není jednouché, ať už kvůli všude přítomným taxíkům, nebo naopak v horách malé četnosti dopravy. Naše zkušenost byla ale naprosto opačná. Z časových důvodů jsme mezi Dušambe a Uzbeckými hranicemi jezdily jen taxíkem, ale všude jinde jsme stopovaly a to i na méně proslulé Pamír highway.
Naučily jsme se tak, že pokud je u řidiče jen jeden spolujezdec, znamená to, že je pro nás stále vepředu místa dost. Stoply jsme si všechno od motorek přes místní žigulíky až po kamiony.
Z konce trailu jsme se po nejprosnulejší polní cestě – Pamír Higway vrátily v naprosto rekordním čase. Myslely jsme, že na to budeme potřebovat tak tři dny, ale zvládly jsme to za den a noc a to jsme ještě krásnou náhodou cestou naplánovaly setkání s otcem trailu – Janem Bakkerem.
Zásobování
V Bohem zapomenutých horských vesničkách se toho moc koupit nedá, i v hlavním městě jsou jen těžko k sehnání klasické potraviny, které jsme zvyklé nosit do hor. O nějakým sušeným jídle bez konzervantů podobnýmu našemu milovanýmu Advanture menu si můžeme nechat jen zdát. (To mi jen tak mimochodem zachránilo podvyživení. Abych to oslavila, tady máte 10% slevu s kódem MISKE10 pro objednávky nad 1000Kč. Pro naše Slovenské spoluobčany platí MISKE10SK).
Bylo tedy jasný, že si budeme muset dovézt vlastní zásoby. Nakonec jsme do kufrů nacpaly 45 kg jídla a celkem dost toho ještě koupily po příletu. I tak jsem zhubla skoro o 10 kg. Jídlo jsme hodiny propočítávaly a balily do balíků, který jsme potřebovaly dostat do hor.
V zemi, kde neexistuje pošta ani hromadná doprava, představuje logistika snad největší výzvu celé expedice. Nezbylo nic jiného než balíky s proviantem svěřit místním taxikářům. Ti rozvážejí kde co – lidi, melouny, varhany nebo třeba kozy přivázané na střechu auta.
Již dopředu jsme měli vytipované vesničky, kde zastavíme cestou z Panjakentu do Dušanbe. Z nich vyrážejí lokální taxíky hlouběji do hor se zásobami pro tamní obyvatele.
Balíky jsme chtěly předat ochotným řidičům a doufat, že se s nimi ve správný čas a na správném místě shledáme. Krabice jsme popsaly a uvedly i naše What’s up číslo. Ten má v Tadžiku sice skoro každý, ale potvrzení, že balík opravdu do vesnice došel, nám přišlo jenom jednou.
Pokud chcete řidiče na balíky ve vesničkách zastihnout, je potřeba vyjet opravdu brzo ráno, případně můžete někoho pověřit, aby ráno balíky předal. Nezapomeňte si na ně vždy vzít kontakt!
My udělaly tu chybu, že jsme jely odpoledne, řidič nám slíbil, že až pojede zpátky, zařídí to, což udělal, ale na řidiče ztratil kontakty. My tak ve dvou případech prohrály hru najdi balík, protože byl doručen go jiného Homestaye než jsme uvedly na balíku. Zpětně jsme ale balíky dostaly po trailu přímo do Dušambe.
Pokud nechcete balíky dopředu řešit, budete se muset smířit s chlebem, čínskými polévkami, konzervami, bramborami, rýží a když budete budete mít štěstí, i dětskou kaší pro kojence. Cukry můžete doplnit akorát ovocem na trailu – především meruňkami ve Fanských horách (opatrně s nimi, máme v kapse mnoho příběhů, kdy to nedopadlo dobře) nebo čokoládovými bombonami.
Možnost malého zásobování je většinou zhruba každých pět dní. Žádnou velkou civilizaci ale mimo Dušanbe nečekejte. Speciálně v severním Tadžiku, Pamír je už trochu více poevropštěný.
Pokud nemáte dost jídla, nezoufejte, v těchto horách hlady neumřete. Občas člověk potká pastevce, kteří ho rádi napojí i nasytí. Doporučuji se ale vyhýbat masu. Téměř pokaždé jsme z něj měly běhačku, i když jsme ho koupily v hlavním městě. V těchto zemích se z člověka rychle stane vegetarián.
Taky nezapomeňte vždy filtrovat vodu. Jak kohoutkovou, tak tu v přírodě. I když studánka vyvěrala přímo ze země a vypadala neskutečně čistě, stád se tu všude prohání opravu hodně. Vždy, když jsme nefiltrovaly jsme byly ponaučeny tak trochu jiným proháněním.
Před cestou opravdu všemi deseti doporučuji nasadit Black stuff, díky kterému jsem měla o poznání míň problémů než Merisi, která vyjela bez něj. A když už to přijde, Hylak to vždy jistí. Co dalšího mívám v lekárničce, můžete kouknout tady.
Zázemí v Dušanbe
Celý trail nám hodně ulehčilo to, že jsme v Dušanbe měly skvělé zázemí v podobě Green house hostelu. Jeho provozovatelé jsou tak ochotní lidé, kteří vám neskutečně poradí a zařídí vše, co je v jejich silách.
Pomohli nám dostat všechny balíky na Pamír Highway, protože tam odtud jezdí mnoho turistů a průvodců tímto směrem. Požadované balíky jsme tam jen nechaly s nápisy vesnic kam potřebují být doručeny a když jsme se vrátili po dvou týdnech na odpočinek, vše bylo posláno a přesně jsme věděly, kde se balíky nachází. To byla příjemná změna, ve srovnání se severním Tádžikistánem, který je turisty nepolíbený a spoléhali jsme se jen na taxikáře.
Seženete tu i kvalitní plynovou kartuši a v jejich hiker boxu vedle kuchyně (pro nás hiker škaf) naleznete třeba i něco užitečného (Dost možná i ty kartuše zdarma). Jsou také schopni pomoci i s GBAO a lejstrem, co potřebujete pro získání sim karty.
Místní sim karty
Upřímně… hodně štěstí. Měly jsme dva operátory. Jedna Megafon, který je lepší pro severní Tádžikistán druhá T-cell, který by měl zase lépe fungovat v Pamíru. První měsíc pohoda. Druhý měsíc jsme si musely prohodit simky v navzájem a třetí měsíc už byl boj. Někdy pomohlo si je dát do jiného slotu, ale poslední dva týdny už jsme byly více méně bez simek, protože nám je vláda zablokovala.
V cizích telefonech prostě nemůžete mít simku víc jak tři měsíce. Taky si rozhodně nenechte vnutit neomezený tarif. Rozhodně ho potřebovat nebudete, protože když se vám jednou za týden objeví jedna čárka, budete mávat telefonem nad hlavou a zpívat státní hymnu. I ve vesnicích, speciálně v severním Tádžikistánu funguje jen několik níhodných hodin denně, stejně jako elektrika. Místní vám ale rádi udělají hotspot, bude li to v silách jejich telefonu.
Nutné vybavení
O vývoji svého vybavení mám jiný článek, proto tady nebudu rozebírat svůj gear list, jak to s oblibou dělají jiní, ale pokusím se vypíchnout to nejdůležitější.
Základní váhu jsem já měla 7kg a Merisi 8kg. Od začátku táhla teplejší spacák, já jsem svůj Viking 900 brala až na Pamír, jinak jsem měla Cumulus 300, takže druhou půlku jsem měla batoh o něco těžší.
Krom klasiky jsme s sebou měly navíc lehké cepíny a nesmeky v „pro“ verzi. Cepíny jsme nakonec nepoužily, ale nejsem si jistá, jestli bych je nechala doma, pro klid duše asi ne. Ale za nesmeky jsme byly opravdu neskutečně vděčné. Upozorňuji, že to nejsou klasické řetízovky, ale už mají v sobě hroty, které pro nás byly opravdu důležité.
Byly etapy, kde pro nás byly nesmeky denním chlebem. Ne až tolik kvůli ledovcům, ale hlavně kvůli sesuvům. Těch je bohužel v některých etapách, speciálně na té druhé víc, než je zdrávo.
Díky tomu, že většina trailu vede podél řek, to byly právě sesuvy, které se nám postaraly o ty nejhorší zážitky. Nemít v nich nesmeky a hole, jsem si jistá, že bychom nedopadly dobře, i s tímto vybavením jsme se párkrát projely. Takže ben nich prosím nevyrážejte!
Čeho hodně litovala Merisi, bylo, že jediné dlouhé kalhoty, které měla byly ty nepromokavé. Samozřejmě ultralehké a extrémně jemné, takže nic do zarostlých stezek – typického terénu některých etap. V křoví, kterým jsme se prodíraly nechyběly ani trny a jiné škrábavé nástrahy, takže pouze v kraťasech její nohy vypadaly jako po náletu žiletek.
Já měla klasicky svoje konvertní kalhoty, takže když byla zima nebo špatný terén, navlíkla jsem nohavice a bylo mi hej. I Merisi později v hiker škafu našla legíny, který ji zbytek trailu hodně zpříjemnily.
Kde sehnat náhradní vybavení
V takovém terénu by bylo velkým překvapením, kdyby všechno vybavení zůstalo v potřebné kvalitě a nikdy nebylo ztraceno. Překvapivě jsem to nebyla já, kdo první ztratil celkem důležitou věc. Nebyla to ani Merisi. Ztrátu jejího filtru svěďme na neprostupné křoví, které jí ho vytáhlo z batohu. Nicméně sehnat nový filtr v Dušambe je nemožné, tedy s tím nemůžeme počítat ani ve zbytku Tadžikistánu.
Jedinou možností tak zůstává navštívit Green house hostel a žebrat u tamních cestovatelů. V našem případě jsme ani žebrat nemuseli, potkali jsme tam skvělé Čechy, kreří nám filtr nabídly sami a kdybychom je včas nezastavily, pravděpodobně bychom odešly i se synovými botami a trenkami.
Obchod se sportovním vybavením se v Dušambe nachází jen jeden. Najdete tu ale spíš boxovací rukavice, kopačky, hokejky a podobně. Kempingových věcí tu ale naštěstí mají taky pár, takže jsem mohla nahradit svoje skvělé black Dimondy za ještě skvělejší čínské hole. Ty připomínaly spíše berle, ale zase byly opatřeny i světýlkem. Takovou vychytávku u nás budete jen těžko hledat.
Už první den jsem hole opravovala a třetí den jednu zlámanou schovávala do batohu na náhradní díly. Nahradil ji klacek a náhradní díly se hodily přesně za týden, kdy se polámala i hole druhá. Nakonec jsem to s ní a vytuněným klackem ale došla.
Merisi zase potřebovala náhradní boty. Ty první ji odešli už po 100 km a do první zastávky v Dušanbe s nimi došla jen silou velice silné vůle. Výše zmíněný sport ovšem disponoval jen kopačkami a sálovkami, měla teda velký štěstí, když svou náhradu našla na místním bazaru. (Lokaci ale ověřte v Green housu). Bála se totiž znova do takového extrému vzít ty samé boty, které si přivezla a čekaly na ní v jednom z balíků. Záměrně nepíšu značku, jedná se totiž jinak o celkem kvalitní boty a my věříme, že to byl prostě jen vadný kus. Já jsem šla v běžeckýcn botech TOPO a neměnila bych.
Počasí
Počasí je v sic lokální, ale celkem stabilní. Jak moc vám může přiblížit fakt, že z celých 69 dní jsme šly pouze 5,5h v dešti. Sem tam se vyskytne bouřka, ale rozhodně to není skoro každý den jako třeba v Alpách. V druhé části trailu se vám ale může stát, že nasněží.
Teploty jsou rozmanité jako místní hory. Můžete tu zažít vysoko nad 30°C, ale i hluboko pod 10°C. Během naší nejchladnější noci zamrzlo i ledovcové jezero. A nebyla to jen krustička, takže odhadujeme, že bylo víc -15°C.
Obecně se ale dá říct, že první půlka přes severní Tádžikistán je spíše teplejší a Pamír (i vzhledem k blížícímu se podzimu a nadmořským výškám) bude chladnější.
Terén
Rozmanitost Tádžikistánu rozhodně nechybí. Možná se místní scenérie nemění pětkrát denně moje oblíbené Dolomity, ale téměř každý den ano. Po projdutí Pamír trailu máme pocit, že jsme viděly Alpy, Dolomity, Pyreneje, Himaláje, Skotsko i Maroko dohromady. A to často ve stavu, kdy naše nohy vypadaly jako biologická mapa středověkého mučení.
Stejně jako s krajinou je to i terénem. V severním Tádžikistánu mimo oblíbené Fanské hory najdete spoustu zabijáckých sesuvů, zarostlých kozích stezek, ledovců či lezeckých úseků. Pamír zase nabízí hromadu krásných jezer s krásně upravenými stezkami. Z počátku tedy není moc prostor na to, co Kerouac nazývá meditací stezky. Jen tak jít a být. V harmonii s krajinou i sebou samými. Protože musíte být neustále ve střehu. S postupujícím časem ale takových možností přibývá.
Dostupnost vody a brodění řek
Až na jednu výjimku je voda téměř všude dostupná. Většina trailu vede právě podél řeky, což bohužel přináší právě obávané sesuvy, ale taky pohodlí v tom, že člověk málo kdy musí nosit víc jak půl litru vody.
Samozřejmě to ale s sebou nese i úskalí častého brodění. Ve vedrech jsme jsme se v řece dobrovolně ráchaly co 20 minut. Ne vždy jsme ovšem tuto skutečnost vítaly. Z celých 69 dnů bylo pouze 28, kdy jsme brodit nemusely. Přebrodily jsme 42 řek a jen dvakrát nás řeka donutila zakempovat brzy, protože nebyla odpoledne schůdná.
Ráno se ale ledovcové řeky proměnily v malé říčky a nebyl to problém, což ale neubíralo na bolesti tisíce žiletek. V situacích, kdy jsme si nebyly jisté jsme šly spolu. Techniku brodění řek jsem více popsala tady.
Místní pohostinnost
Tádžici jsou ten nejpohostinnější národ, co jsem zatím potkala. Podělí se s vámi i o to nic, které mají. Ať jsme přišly kamkoliv, braly nás mezi sebe a dávali nám najevo, že jsme součástí rodiny. Společně jsme rybařily, ochutnávaly čerstvý med i tančili. Mohly jsme i nahlédnout do intimity každodenního života ať už modlení či kojení dětí.
Protože většina Tádžiků nemluví anglicky, ruština tu přišla velice vhod a občas jsme si rozhovory zpestřily i pantomimou. Hluboko v horách se totiž nemluvilo ani rusky a naše tádžická slovní zásoba byla jen o jídle. Jazyková bariéra ale nikdy nebyla problém. Když lidé komunikují srdcem, dorozumí se vždycky, i když to občas vypadá, že se snažíte babičce ukázat co to je Netflix.
Pokud chcete vyjádřit Tádžickou pohostinnost v číslech – 56x jsme občerstvení odmítly a 37x přijaly.
Když emoce stříkají proudem
Na jezero Sarez jsme se extremně těšily, protože pro nás představoval novinku v aktivitě. Měly jsme ho totiž přeplout na lodi. Jinak bychom ho musely obejít po nepěkném sesuvu, který nedávno vykouzlilo zemětřesení.
„Loďka niet, benzín niet, musíte pěškom,“ houkl po nás přísný náčelník, když jsme se celé natěšené sháněly po naší bárce. Kombinace odměřeného přístupu a špatných zpráv Merisi rozbrečela jako malý děcko. Její žal ovšem dojal k slzám i tvrďáka níčelníka. Jeho nečekaná citlivost zase rozplakala mě. Tak jsme tam všichni řvali na hromádce jak kupičky neštěstí.
Když nás pak náčelník doprovázel na začátek nebezpečné trasy, tvářil se, jako by vedl ovce na porážku. Jenže po tisíci kilometrech ve zdejších horách se naše vnímání nebezpečí hodně posunulo. Exponovanou trasu ve srázu nad jezerem jsme nakonec vyhodnotily jako jeden z TOP zážitků. Zrovna jako saunu a sprchu v meteorologické stanici na druhém konci jezera.
Životní zážitek
Během 69 dní jsme ušly 1330 kilometrů a nastoupaly téměř 60 000 metrů. Přebrodily jsme 42 řek, dohromady prošlapaly čtyři páry bot a snědly osm kilo ovesných vloček. Prošly jsme okouzlujícími Fanskými horami, zbytkem severního Tádžiku, který bychom mohly shrnout do slova „sesuv“, i divokým Pamírem. Úrodnými údolími s vůní meruněk a medu. Rozlehlými pláněmi, kde meandrují červené řeky a prohánějí se koně. Kolem jezer, z jejichž nekonečných odstínů modré přechází zrak. Trail nás zavedl do horských osad, kde se zastavil čas. Lidé se tady smějí srdcem, tvrdě pracují, zpívají a dýchají pro své rodiny.
Jely jsem sem bez jakýchkoli očekávání, připravené i na to, že se nám třeba Pamír Trail nepodaří dokončit a některé úseky opravdu vypadaly, že zkouší naši životaschopnost. Proto jsme vděčné a šťastné, že jsme ho jako první na světě zvládly projít. Vidíme v něm obrovský potenciál – například ke zlepšení životní úrovně místních. Práce je totiž v Tádžikistánu málo a mnoho mužů musí daleko za hranice, aby uživili své blízké. Tahle nádherná země přitom rozhodně má co nabídnout nejen „extrémním hikerům“. Fanské hory i národní park Sarez nejsou technicky náročné etapy a vychutná si je i běžný smrtelník. Tádžikistán, tenhle klenot ve střední Asii, odmění každého, kdo miluje nedotčenou přírodu a lidi se srdcem na dlani.
Všechny naše podrobné reporty si přečíst na mém Instagramu či Facebooku.
Chystáte se za dobrodružstvím?
Co si zabalit? koukněte na moji výbavu nejen na treky.
Co za jídlo beru na cesty najdete tady.
Hledáte levné cestovní pojištění? 50% na pojištění AXA najdete tu.
Jaké potravinové doplňky balím do hor se dozvíte tady.
Přečtěte si také článek Jak na levné letenky.
Uletělo vám letadlo? Zrušili vám let? Můžete dostat až 16 000! Jak se dozvíte zde.
