Dolorama: Trail pro děti? Ne na jaře!

Vypadá to, že Alta Via 1 vládne trailům v Dolomitech. Chcete něco lehčího, co můžete dát i s dětmi? Doloráma je v sezoně dobrá volba, mimo sezonu spíše pro dobruhruhy.

délka: 71,4 km (Lajen – Mühlbach)

převýšení: +3144 m / -3456 m

počet dní: 3

Člověk míní, Vesmír mění. Plán zněl Jasně. Užít hory bez lidí. To se nakonec povedlo, i když jsme původně plánovaný trail vzdali, Dolorama, se ukázala jako dobrá volba. I když je přes léto vhodná pro rodiny s dětmi, na jaře se zbytky sněhu, které místy sahali i po pás to pro nás byla skvělá výzva a Dolomity se nám zase ukázali v celé své kráse.S Kubou – Marmoťákem jsme naplánovali přechod na čtyři dny v Itálii, na který se dokonce přidal i Mokráč, kterej kvůli němu přiletěl až ze samého Norska. Týden před odjezdem jsme zvažovali i sněžnice, ale když jsme na webovkách viděli, jak sníh rychle odtál, nakonec jsme hlasovali jen pro nesmeky. Nojo, jenže všechny svahy na webových kamerách byly jižní a realita byla hodně jiná. Z nouze jsme teda vymysleli trek alternativní, tak zvaný Nouzák. Ale to už bych přeskakovala, přečtěte si, jak to všechno bylo.

Fleimstáče a Dolomáče

Když přijíždíme do Passo Rolle, který leží na přímo na hranici Fleimstalskych Alp a Dolomit (pro mě jsou to ale stejně všechno Dolomáče), na jedné půlce už mezi zbytky sněhu kvetou krokusy a na straně druhý jsou hromady sněhu. Kam si myslíte, že mají směřovat naše kroky? No jasně, že do toho sněhu! Kluci jsou z toho vyloženě nadšený, já bych radši vyrazila za těma krokusama a užívala čerstvou jarní zelenou, o které jsem doufala, že se místy přeci jen ukáže. Evidentně mám smůlu a budu muset sníh ještě překousnout, i když mi přijde, že nahoře je ho už přespříliš na naše vybaveni, moje obavy se u kluků neschází s úspěchem.

Moje pochybnosti o nesmecích z Dekáče nabírají ještě větší rozměr téměř okamžitě po nasazení na boty v příkrym kopci. Nejen, že to klouže dost podobně jako v botách, ale po chvíli se ta špička začíná svlékat. Tvrdý sníh ale střídá měkký a nesmeky letí zase na dno batohu. Místy se prodíráme sněhem nad kolena, místy i do pasu, ti z nás, co si celou zimu pěstovali pupíček, až po prsa. Vím, že tenhle trail bych sama určitě vzdala už při pohledu ze sedla, ale s klukama to snad bude sranda, i když to evidentně nebude nic jednoduchýho. Furt se utěšuju, že jdeme severním svahem, a že takhle to celou cestu nebude. Navíc jdeme náročnější trasou po hřebeni na vrchol Cavalleza, ne po oficiálním trailu. Ten vrchol ale rozhodně stojí za to, chvíli jsme v mracích, chvíli se rozestoupí a sluníčko, který se do nich opírá nám vykouzlí nádhernou podívanou.

Vyrazili jsme kolem 6 odpoledne a docházíme až někdy kolem 9, při západu sluníčka. Jezero u prázdný chaty, kde kempime je ještě zamrzlý, dáme véču a kolem desátý jdeme do hajan.

Zasněžený překvapení kdyz

Když po své ranní rutině přijdu už zabalená na půl sedmou za klukama, pomalu taky vstávají a balí. Dneska nás čeká sedlo Forcella Colbricon, skoro ve 2500 m n.m. Začíná se rozjasňovat, na sedle se ale stále válí mraky. Čím víc stoupáme tím víc přibývá sněhu. Snažíme se chodit po kamenných ostrůvkách, ale občas brodíme sníh zhruba po kolena. Někdy do něj zapadneme po pás, ale někdy je tvrdý a schůdný. Abysme zůstali co nejvíc mimo sníh musíme jít off trail. Asi kilometr a půl před vrcholem musíme uvařit snídani, protože mi dochází síly. Posledních 500 výškových už je to docela mazec a toho sněhu je vážně dost. Stoupáme rychlosti 1 km za h. Jsme hrozně zvědavý, co nás čeká v sedle, protože teď jdeme severním svahem, doufáme teda, že druhá strana na tom bude se sněhem líp. Nemohli jsme se víc mýlit. Sedlo má na sobě několikametrovou peřinu a na první pohled je jasný, že tohle nemůžeme dát. Ani se sněžnicema by se mi do toho moc nechtělo. Jasně se shodneme, že musíme k autu a po vyhodnocení možností se vracíme tou samou cestou.

Dolorama: Dětskáč z nouze

Docházíme tam asi o půl 3 a rozhodujeme, že se vydáme na Trail Dolorama, který mám uložený jako “ideální s dětma”. Pojmenovaváme ho jako Dětskáč z nouze. Tzv. Nouzák. Leží v nižších polohách než tenhle, takže máme jasno. Já mám radost, že půjdeme místy, kde už je krásný zelený jaro. A ještě větší radost mám, že slovy Kubi “změníme geomorfologickou jednotku.” Kuba je totiž Geolog a nemůže vystát, že místní hory házím všechny do stejnýho pytle: Dolomity, pro nás Dolomáče, což jsou moje nejoblíbenější hory a tahle změna geomorfologický jednotky mě vyloženě rozjařila. Z respektu k těm zasněženým horám, jsem mluvila míň, než je u mě běžný, teď za mě ale padá hláška za hláškou. A kluci mají zase radost, že si dají pivo. To kupujeme hnedka v prvním obchůdku v městečku Ponta Gardena, kde necháváme auto. Do městečka Lajen, odkud vycházíme se vezmeme buse. Trochu nám trvalo rozhodnout, že z logistických důvodu půjdeme z druhé strany, protože autobus, který normálně jezdí až na začátek trailu, začíná jezdit až za týden. Ale jsme tu a kempíme s krásným výhledem, ikdyž trochu na prasáka, hned u cesty, ale nikdo tu není, nemáme komu vadit. Vaříme večeři, pozorujeme vycházející měsíc a rychle měnící se mraky, ve kterých vidíme většinou jen prasárny a tečou nám slzy smíchy nad hláškama, který padaj.

Hořké zklamání


Déšť, kteréj večer Mokrac přivolal, nás nakonec nevyplavil, všichni jsme se skvěle vyspali a v 7 ráno už hoříme do kopce.

Jdeme po krásné šotolince s úžasnými výhledy a už podruhé narážíme na velký plac se spoustou kamenných mužíků, mohylek, nebo jakkoliv tomu chcete říkat. Pevně doufám, že většina lidí, kteří je staví netuší, že tím ničí habitat živočichů a přirozenost krajiny. S Mokráčem se na ně vrháme a rozkopaváme každou hromádku.

Za chvilku se na obzoru ukazuje restaurace, která vypadá otevřeně. Někdo sedí v předsíňce a kluci už si před sebou vykreslují pivo a já Aperol. Nedovedete si představit to obrovský zklamání, když zjistíme, že předsíň je narodil od hospody otevřená a sedí v ní jen další turisti, stejně smutný jako my. Je ale pravda že si vůbec nedovedu představit jak dlouho by jsme tenhle Trail šli, kdyby všechny ty restaurace byly otevřený. Kluci jsou pivní milovníci a třeba pro Kubu je pouze pár dní v roce, kdy si pivo nedá. Myslím, že tyhle ty tři dny letos hodně zvýšily jeho abstinenční průměr.

Vděcnost je zadarmo

Možná tady neteče ani pivo ani Aperol, ale mají tau obrovský šutr ve tvaru srdce, u kterýho se fotíme a odcházíme jak jinak, než s láskou. Kluci mi utíkají i na rovině, mně to ale nevadí, nemůžu se nabažit těch výhledů.

Celou dobu jsme obklopeni nádhernýma, dramatickýma Doloramatama. Z každý strany jsou jiný. Najednou si všímám obrovskýho srdce v protějším kopci a polévá mě obrovská vděčnost. Blížíme se k legendární Secede, pod kterou máme projít a já vzpomínám na Velikonoce minulého roku, kdy jsem byla nahoře a fotila tam krokusy. Tenkrát byl sníh jen hodně v dáli a teď je všude okolo. Tenkrát jsem dojela domů odtahovkou, když mi na dálnici upadlo kolo. Tenkrát jsem jela s partačkou, kterou jsem z nouze našla na cestovatelský seznamce a úplně si s ní nerozuměla. Dnes mám ty nejlepší parťáky, který si můžu přát a jdu Trail z nouze. Dětskej nouzáč. Vím, že je úplně jedno, kde jsem, ale fakt, že ty nejkrásnější hory na světě sdílím s lidma, pro který pojmy hory a Hike znamenaj to samý, co pro mě, je prostě dar. Dar, kterej není samozřejmostí.

Když přicházíme k chatě, kde chcem uvařit oběd, přechází mě zrak. Je obklopená tisíce krokusy a ačkoliv mně kručí v břiše, válím se mezi nimi a snažím se tu krásu zachytit do čočky. Žádná fotka ale tuhle krásu zachytit nemůže. Ty květinový pole jsou tak obrovský, že ani ten největší širokáč by je nepobral.

Když se ocitnem pod ostrými vrcholky Secedy a okolních kopců nechápeme ještě víc. Je to furt jeden masiv, ale každý úhel pohledu ho dělá brutálně jiným. Krokusy vystřídali vřesy a zelené louky zase obrovské balvany, koryta řek a laviny.

U jezírka, kde se odráží dramatický vrcholky hor masivu Geisler, nás naprostá euforie. Jsme jenom tady a teď, nic jinýho než tyhle hory neexistuje, nahlas se smějeme a naplno prožíváme krásu okolí. Mokráč vytahuje Jelly Beans a naprosto si na nich ujíždíme. Vnímáme všechny ty chutě a já se bavím na tom, jak dlouho to mozku trvá, než ta chuť do něj doteče. Z naší meditace nás vytrhává až páreček Aziatů: “prosím vás, kudy se jde na tu vyhlídku?” “Jak to jako myslíte? Tady jsou vyhlídky přece všude.” Divím se. “Možná potřebujete křídla.” Zabíjí to Kuba. “Prostě jdete a koukejte okolo sebe.” Instrukuje Mokráč, oni ho poslechnou a my vybudujeme smíchy. Věta “prosím vás kde jsou tady ty výhledy” zazní ten den ještě asi 50x, téměř u každé lavičky, kterými je tento Trail posetý.

Výjimkou není ani lavička kousek od místa, kde hodláme spát. Na chvíli se zastavujeme a rozjímáme nad tou nádhernou. Studený vítr nás ale vyhání s obavami, že dneska v noci nám asi teplo nebude. Je to tady jak na větrnné hůrce. Doufáme ale, že někde u chat bude závětří. Otevírá se před námi výhled na velkou, ale zavřenou chatu a nad ní se tyčí kaplička. “Hm, všechny kapličky tu zatím byly otevřený, to by vůbec nebyla špatná noc.” Pomyslím si. Když ale přijdeme blíž, vidíme, že kaplička stojí sice na nezasněženém kopečku, ale je obklopena docela hlubokou závějí sněhu. V okolí je určitě pár vhodných míst na bivakování, ale nedá nám to a posíláme Mokráče na průzkum. Ten bere za kliku a vypadá to, že máme smůlu. Je to ale jen herečka, po chvíli se otočí, mávne na nás a vkročí do toho božího příbytku, dělaného akorat pro nás tři.

Jsme neskutečně vděčný, že si můžeme uvařit v teplíčku a bezvětří. Naši vděcnost vyjadřujeme neustálým opakováním arabského slova Alhamdulela, které znamená díky bohu. Bůh, kterému patří toto stavení by možná nadšený nebyl, ale nám to nevadí. Naše náboženství je totiž Svoboda a Láska. Na dobrou noc nám Mokráč předčítá walden, život v lese a my s Kubou usínám dřív, než hlavní hrdina do lesa vůbec dojde.

Objev trailu

Kapličky využíváme i ráno a výjimečně snídáme ještě před vyřazením na trail v jejím teplíčku.
Poté stoupáme do sedla Passo Poma s krásnými výhledy a Mokráč se v něm odpojuje na horobraní. My s Kubou se zase místy brodíme až po pás ve sněhu. O nějaký ten kilometr dál se k nám Mokráš zase připojí a svištíme to z kopce společně. Mě už zase začínají bolet klenbičky, tak se radši šetřím. Kuba to ale euforicky roztočí na plný koule a řve u toho nezveřejný slova. Těsně před koncem hodí do sněhu šipku jak do bazénu. Netrvá ale dlouho a zjišťuje, že mu chybí telefon. Musí bejt utopenej někde ve sněhu. Celkem dlouho a marně hledáme v místech, kde se Kuba “koupal”. Po chvíli mě ale napadá využít své schopnosti z lavinového kurzu. Vezmu Kubovi hůlku, která stále nemá talířek a začínám sondovat. Pár minut propichuju sníh sem tam a po chvíli opravdu nacházím. Můžeme teda pokračovat dál a kluci si už kreslí, že až přijdeme na jedinou silnici, kterou na tomhle trailu přecházíme, bude tam určitě otevřená chata. Nad jejich představami piva a italského oběda se jen tiše usmívá, ale taky ve skrytu duše doufám, že si dám konečně vytoužené Prosecco.

Přicházíkme k chatě Munt de Sornella, která už není tak daleko od silnice, sedí tady italský páreček a my hned vyzvídáme a odkud přišli. Samozřejmě že z parkoviště a hned v nás uhasí poslední plamínek naděje na vychlazený drink. Uvaříme si teda tady a s plnými břichy klesáme dolů k silnici. K mému překvapení míjíme vyhlídku, s barevnými horami, kterou jsem si uložila jen pár dní před Trailem. Dá se na ní totiž vyjít na východ slunce rovnou z parkoviště, na kterém se dá spát.

Stoupáme do jednoho z posledních sedel a v dálce začíná bouřit. Netrvá dlouho a ukazuje se nám i nádherná duha. Nemůžeme se tý nádhery nabažit. Přichází ale další sníh, do kterého se nám už vůbec nechce. Využíváme tedy ohradu pro krávy a balancujeme na jejím vrchu. Ti, co se občas projdou po slackline mají výhodu. Na tomhle trailu jsme opravdu využili všechny naše schopnosti – prej dětskáč z nouze.

Bouřka se ale začíná nebezpečně blížit a my doufáme, že další kaplička Jakobstöckl, kterou máme po cestě, bude zase otevřená. Otevřená sic je, ale vešli bychom se do ní všichni tři tak maximálně v sedě. Pokračujeme teda k dalším chatičkám, který jsou malinko mimo Trail. Je tu sice úplně nová kadibudka, ale chatky jsou starý jak Jeruzalém a evidentně patří nějakými alkoholikovi. Na hromady lahví koukáme ale jenom přes okno chaty, dveře jsou zamčený na dvě petlice. To se ale nedá říct o stodole, kde by se asi dalo přespat, ovšem ta energie, která na nás tady dýchá, nás přesvědčí o opaku. Visí tu fotka vojáka od bahna, jak táhne svého zraněného nebo snad i mrtvého kamaráda. Vedle stojí svíčka a vůbec je tu hromada divných věcí.

Vracíme se teda zase k chatičkám a hledáme rovný plátek pro naše plachty. Mokráč se ještě rozhoduje obětovat a za hřmění běží do údolí, kde vykukuje pár dalších chat. Zmizí za zatáčkou a když už zase ztrácíme naději, přiběhne na obzor a roztáhne hůlky nad hlavou pro znamení noci v suchu a bezvětří. Běžíme teda s Kubou dolů a hned kousek za naším obzorem se otevře velká opuštěná chata. Nejvíc nás pobaví kadibudka na balkoně, kde výkaly padají dolů přímo do stáje. V místnosti jsou sice postele, ale my máme naše karimatky docela rádi. Zameteme teda na zemi a uvelebíme se tam. Vaříme Poslední večeři a libujeme si, jak jsme to zase vychytali.

Mokráč nám zase čte na dobrou noc a všichni pokojně vedle sebe usínáme. Když se ale ráno probudím, Mokráč spí někde jinde. V noci začalo pršet a kapalo přímo na něj. V celý chatě jsou dvě místa kam zatéká a on si vybere zrovna jedno z nich. Svoji přezdívku prostě nedostal jen tak nadarmo.

Ráno si na tom legendárním balkoně uděláme ještě fotku a pokračujeme dál. Už nás čeká jen půl posledního dne. Jen co vylezeme z chaty, Kuba chce na znamení vykročení pravou nohou přeskočit kaluž, ale povede se mu v ní pěkně vymáchat. Mokráč má radost že není jedinej Mokrej. Posledních 20 km utíká jako voda a my se cobydup ocitáme v městečku Mühlbach, odkud bereme vlak rovnou k autu.

Tenhle nouzovej dětskáč hodnotíme všichni jako hodně povedej. Přes léto je to určitě skvělá možnost pro rodiny s dětmi, co nechtěj chodit jenom denní traily a na jaře nebo na podzim sníh krásně zpestří podmínku pro zkušený hikery.

2 komentáře u „Dolorama: Trail pro děti? Ne na jaře!“

  1. Dobrý den,
    četls jsem Váš článek o dolomitech a zaujali mě úžasné fotky s krokusy.
    chtěli bychom začátkem května vyrazit zpět do Dolomit a najít nějaké krásné louky s krokusy.
    mohla bych Vás poprosit o pomoc, kde jste je objevili?

    S pozdravem a přáním pěkného dne
    Lenka Messnerová

    1. Zdravím, krokusy jsou tak nějak všude, ale třeba na Alpe di suisi nebo Secede. Ale nevím, jestli už v květnu nebudou odkvetlý, to možná jen na severních svazích a výš…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3  +  2  =