Alta Via 1: přechod přes Dolomity – jeden z nejkrásnějších treků na světě?

Dálková turistická trasa srdcem Dolomit – Alta Via 1 – patří bezesporu k jedněm z nejkrásnějších treků nejen v italských Alpách. Nic ale není zadarmo – na délce 120 km nastoupá 6400 m a klesá 7440 m. Podle mě se jedná o jeden z nejbezpečnějších delších treků, na který se můžete vydat sami. Asi jen těžko se vám stane, že byste nepotkali celý den živáčka. Ale zároveň ani obří davy. Já jsem ho šla v létě 2020, takže jsem potkávala především Italské turisty – za Korony kvetl hlavně místní cestovní ruch. V následujícím článkům se vám pokusím předat své zkušenosti.

Následující řádky obsahují i hromadu mých zážitků. Pokud toužíte po stručnějším popisu, najdete ho na Svět Outdooru.

Ubytování a jídlo

Pokud se vám chce investovat, můžete každý den spát v suchu a teple na chatách s polopenzí a můžete tak jít hodně nalehko. Ceny ubytování s polopenzí se můžou vyšplhat celkem vysoko, od cca 50€ – 120€/noc bez oběda. Ten je tu v průměru za 15€. Více o jídle na trailech zde.

Možností ubytování je zde celkem dost, ale je dobré je bukovat dopředu. Již v lednu a únoru jsou některé už na červen a červenec plné.

Na začátku treku je asi nejlevnější ubytovat v Hotelu Hanserhof. Dál na trase rezervace přijímá Refugio Biella. Psi tu nejsou povoleni. Další možnosti jsou kolem Pederu. I Pocol nabízí více možností. Ke konci je moznost v Rifugio Carestiano.

Spaní v chatách ovšem není můj případ. Já s sebou táhnu stanovou plachtu a všechno ostatní vybavení na kempování, ačkoliv je to tu technicky zakázané. Slyšela jsem ale, že některé chaty tento způsob přespání také nabízí a dá se tak snadno ušetřit. Volně bivakovat se tu může pouze v nouzi, jednu noc.

Těžko říct, jak moc jste v nouzi, když jste si nezabukovali žádnou chatu a teď jsou „beznadějně plné“, nebo už vám došly síly a prostě „jste na další nedošli?“ Jak přesvědčit případnou kontrolu je na vás, ale z vlastní zkušenosti a od místních záchranářů vím, že v horách opravdu kontroly moc nechodí. Navíc dle informací, kterých se mi dostává se dá chata občas sehnat i na místě.

Pokuty se rozdávají především na parkovištích, kde auta kempují i přes jasný zákaz na cedulích. (Ne na všech parkovištích ale tyto cedule jsou). Myslím, že pokud se člověk chová zodpovědně, nechává místo v lepším stavu, než ho našel, kempuje se západem a s východem zase odchází, nebude mít problém. Ne ale, že budete tvrdit strážcům, že nějaká Hrdá na internetech říkala, že se to může. Kempovat se nemůže, pokud nejste v nouzi. Tečka, zodpovědnost za vaše pokuty nenesu! Po cestě je ale dost jiných možnosti, kde legálně zdarma přespat, dozvíte se je v článku.

Moje vybavení je nejlehčí v mojí historii chození po horách, kdy se pohybuje odhadem něco kolem 5 kg. (Šla jsem trek v rámci cesty Evropou a neměla si možnost batoh zvážit). Všechno to ale doháním jídlem. Můj největší a asi jediný strach v horách je, že mi dojde jídlo a s ním i energie. Nebo, že mě na hřebenech přepadne bouřka. Nesu s sebou tedy jídlo zhruba na 4 až 5 dní. Zbytek si koupím na chatách a i tak dost ušetřím.  Když vycházím, nevím, jak dlouho mi bude trail trvat. Času mám dost. Nespěchám.

Chci vám zde poskytnout především informace, které jsem sama jen špatně hledala. Ačkoliv, pravdou je, že jsem toho moc, kromě trasy, nehledala. Ale těch pár věcí, po kterých jsem se pídila, jsem nedohledala a nejen proto jsem napsala tento článek. Předám vám tu moji zkušenost, společně s pár zážitky, které snad stojí za sdílení.

Den 1: A silikon máte?

• Trasa: Lago di Braies (1500 m) – Forcella Sora Forno (2388 m) – Seekofelhütte – Sennes hüte – Pederu (1550 m) – Refugio Fanes (2070 m) – Lago di Limo
• Délka: 21,5 km
• Převýšení: +1776 m / -1117 m

Parkuju ve vesnici Villabasa u hřbitova. Za celou dobu mé nepřítomnosti se s autem nic zvláštního nestalo. Beru bus, na který jsem si (asi 15 min) předem musela koupit jízdenku online. Asi by se k výchozímu místu – Lago di Braies dalo i v pohodě dostopovat.

Za 20 min jsem u populárního jezera, vycházím společně s nemalým množstvím turistů. S přibývajícími kilometry turistů ale ubývá. K mému překvapení Alta via 1 není moc dobře značená na ukazatelích. Jsou tam jen dílčí cíle. Musím tedy trochu víc koukat do mapy. Netrvá dlouho a slepě, jako ovčan, následuju snad celý autobus Italů s krosnana, v domnění, že jdou taky Altu, avšak zřejmě nejdou. Po 1 km to u jezera obracím a vracím se. „Musíš koukat víc do tý mapy Michalo!“ Napomínám se. 

To samé si asi italští (jiných tady díky koroně moc není) turisti neříkají. Každý den mně překvapí, kolik jich potkávám bez mapy, handrkujících se u rozcestníků a prosících o radu. Jak může někdo vyjít do hor bez mapy? Vzpomínám na naší záchranu Slováků na Slovinsku, kteří taky mapu neměli. Lidi prosím, stáhněte si ty mapy, než jdete do hor! Alta via je na Mapy.cz značená modro-červenou značkou, která ale barvě na trailu neodpovídá. 

Už první den jsem nadšená. Dolomity miluju a nejsem tu poprvé. I tak mne překvapuje jejich obrovská rozmanitost. Za každým rohem mě padá brada. Stoupám a zase klesám. První 2 dny se zastavuji na každé chatě co potkám. Den před tím, než jsem vyrazila, jsem totiž zjistila, že jsem v Rakousku koupila místo transparentního silikonu bílý. Potřebuji z něj vyrobit lepidlo na švy mé plachty.

Zjistila jsem, že jsem doma při přelepování jeden zásadní  šev přehlédla a pokud přijdou slibované bouřky, nemám šanci zůstat v suchu. Přeci si ale nebudu svojí dost drahou plachtu ničit bílým silikonem. Vybavila jsem se tedy trochou lihového benzínu a štětečkem, že určitě někde silikon seženu. Vzdám to asi v 10. chatě, kde na mě z pravidla koukají jako na debila. Jejich pohled většinou míří na mé boty, ovšem po zjištění, že to jsou zbrusu nové Alty jen nevěřícně kroutí hlavou. Jak můžou sakra údržbáři fungovat bez silikonu?

Jako údržbář už jsem pracovala na rezortu v Kanadě a silikon nám nesměl chybět. Později však při svém dalším cestování Itálií a celou Evropu chápu. Při pohledu na řadu několika umyvadel, kde je funkční jen jedno a zbytek je obvázán páskou, vkusně mašlí, nebo ještě vkusněji osazen květinami, se jen směju nad svou najivitou o přítomnosti silikonu na zdejších chatách. Nu což, když bouře přijde, holt si zaplatím chatu, nebo najdu nějaký přístřešek. Nicméně předpověď na dnešek taky tvrdila déšť a většinu dne bylo krásně slunečno.

Když přicházím k chatě  Sennes hüte a vidím, co všechno tady servírují, dost lituju, že s sebou táhnu tolik jídla. Přece ale nebudu hned první oběd platit a dál na zádech táhnout tu nemalou váhu. Polykám slinu nad pohádkově vypadajícími zákusky, vytahuju tortilu, šunku a avokádo a utišuji mou vnitřní, věčně hladovou Mišku, která mě následně po celý trek proklínala za to, že jsem jí odepřela to nejlépe vypadající jídlo, které jsem za celou dobu na treku potkala.

Když jsem po telefonu zjišťovala, jestli na chatách berou Alpenverein a jestli můžu opravdu u chat kempovat, na jedné chatě totálně nerozuměli co po nich chci a na první chatě na trase – Seekofel hütte mi řekli, že neví co je Alpenverein, ale kempovat prý mužů a zadara. Dál jsem se tedy neobtěžovala volat a předpokládala, že to tak bude na většině chat. Nebylo. Na Rifugio Fabes, kam jsem první večer došla, mi bylo řečeno, že to možné není, jelikož jsem v NP. Ale když se prý schovám někde u jezera nebo ve křoví tak snad dobrý.

Provedu tedy dle rozkazu a zamířím k jezeru Lago de Limo. U jezera jsem sice okupována kravami, co se stejně jako já přišly vykoupat, najíst a vyspat, ale po pár podrbáních za uchem a vysvětlení, že jsem sice jedna  z nich, ale že o večeři se dělit nehodlám, ať už mi ten batoh žužlají jak chtějí, pochopily a nechaly se od něj odtlačit, i když to byla fuška.

Den 2: Spát na činkách? Vyloučeno!

• Trasa: Lago di Limo – Forca d Lago (2486 m) – Forcella Lagazuoi (2572 m) – Forcella Travenanzes (2507 m) – Passo di Falzarego (2105 m) – Cinque Torri (2200 m)
• Délka: 18,4 km
• Převýšení: +1141 m / – 1110 m

Spinkám do růžova, s nějakým brzkým vstáváním se ani neobtěžuji. Nespěchám, jak mi dlouho přechod potrvá, netuším. Času mám dost, skoro 3 měsíce. Po další otužující koupeli s kravami, rozcvičce a asi 1kg ovesné kaše konečně vyrážím. Sluníčko zase svítí, avšak vedro není. Po nemalém stoupání a ještě větším klesání přes sedla Forca d Lago  a Forcella Travenanzes přicházím k jedné z nejturističtějších oblastí dolomit. Falzarego, nedaleko Cortiny, kde jezdí obrovská lanovka pro 50 lidí. Zase se nechávám zmást davy a v posledním sedle scházím z trasy. Návrat znamená zpět do kopce a to žádném případě. Jsem ve zkopec modu. Beztak ta trasa vedla trochu oklikou, vezmu to alespoň přímo. Lituji toho celkem brzy. Je tady tuna turistů. Každá oklika na trase má svůj důvod. Ať už je to chata, zbytečné stoupání či klesání, vyhnutí se silnici, příliš turistickému místu, nebo jen hezčí výhledy. Příště každou zkratku opravdu pečlivě zvážím.

Rychle odsud utíkám. Čeká mě další stoupák, ale krásné souskalí Cinque Torri, (kterému mezi horolezci říkáme jednoduše Činky) čnící z cílového kopce mě motivuje. To by byla paráda, kdybych mohla zakempit pod ním. Ale asi tam bude dost turitů. Vím, že tam není žádný les, tam se jen těžko budu schovávat. Cestou zvažuju několik jiných možností s výhledem na skaliska. Východ i západ by tu byli pecka, ale určitě bude něco lepšího. Vesmíre? Když přicházím přímo pod skály, o Vesmíru pochybuju, tady jen těžko zakempím. Protože už je celkem pozdě, lidí tady sice už moc není, ale všechno je tu takový otevřený, bez možnosti se schovat.

Přímo pod skalou nacházím roztomilou dřevěnou boudu. Pane, to by byla paráda spát tady. Vypadá ale zabedněně a tak smutně pokračuji dál. Na poslední chvíli si ale všímám vyšlapané cestičky. Jdu jí teda okouknout z blízka. A jako vážně? Je otevřená! Prázdná, akorát připravená na to rozložit tam karimatku. Nemůžu tomu uvěřit. A ten výhled. To bude západ! A mám to tu jen sama pro sebe. (Bohužel, když jsem o rok později boudu znovu hledala, už tam nebyla.) Hned za rohem je restaurace a já to vidím na první Aperol na treku.

Fotím selfie s mým novým domovem a v tom za sebou slyším nelidské funění. Hlavou mi proběhne další útok krávama, nebo že by divočák, či medvěd? Tady? To ne. S hrůzou v očích se otáčím, ale uklidňuje mě pohled na Itala s monstrem na zádech v podobě krosny, větší než on sám. Za ním se noří další a další. Vítězoslavně hází monstra vedle chatky a padají k zemi. Tak tady přeci jen nebudu sama. Oznamuji klukům, že s nimi tohle krásný místo budu dnes sdílet. Je jim to celkem fuk. K mému úžasu, ale za chvíli vytahují stany a každý svůj staví vedle chatky. Tady!  Vedle skály, za kterou přes den míří stovky možná i tisíce turistů? „Není náhodou kempování v Dolomitech zakázané?“ Ptám se. „Technicky ano. Prakticky? Nikoliv“. Culí se Ital. Super, tak se aspoň příště nemusím nijak extra schovávat. (Pozor ale! Už jsem potkala pár lidí, co dostali pokutu, takže bych se snažila být nadále nenápadná a mít na paměti, že je stále potřeba respektovat přírodu)

Kluci odkrývají tajemství svých batohů. Mají tam ukryté teleskopy. Dneska je totiž měsíc neuvěřitelně blízko Sarurnu. To mám ale štěstí, vypadá to jak když za mnou přišlo planetárium. Západ slunce je nekonečný a naprosto boží. Po něm se ale zatahuje a ja nemám energickou kapacitu čekat na to, až se zase vyjasní. Když se probudím ve dvě ráno, už je jasno a jsou neskutečný hvězdy. Jsem ale moc líná na to vylézt ze spacáku a štelovat foťák. Do dnes je mi to líto.

Den 3: Bez bolesti to nebude, holčičko

• Trasa: Cinque Torri – Pian del Pantan (1700 m, Rù Corto) – Rifugio Croda da Lago (2040 m) – Forcella Ambrizzola (2277 m) – Forcella di Col Duro (2302 m) – Forcella Roan (1999 m) – Forcella de la Puina (2034 m) – Rifugio Città di Fiume (1910 m) – Forcella Staulanza (1773 m) – Pecol (1400 m)
• Délka: 24,1 km
• Převýšení: +826 m / – 1641 m

Zase obří stoupání i klesání. Panoramata jak někde v Yosemitu. Zase úplně jiný, než všechny dny před tím. Jezero Croda da Lago je vážně boží. Dál přes sedla Roan a de la Puina. To klesání je ale hnus, kousek i  po betonu a tak si vytvářím vlastní „zig zag“, kterej se mi ale vůbec nevyplatil. Trochu jsem si ale zvrtla kotník a cítím to v klenbách. Další stoupání už lezu pomaleji, a v následujícím kopci bolí ty klenby natolik, že jsem ráda, že se doplazím do kempu  v Pecolu. Jediný místo, kde za celý trail platím pár euro za ubytko. Tady mají i krámek, jedinej po cestě, kde se dají dokoupit zásoby. Já s ním ale nepočítala, zásob mám dost.

Den 4: Objev trailu

• Trasa: Pecol (1400 m) – Forcella Coldai (2191 m) – Forcella di Col Rean (2107 m) – Rifugio Vazzoler (1720 m) – Forcella del Camp (1933 m) – bivak Vecchia casera del Camp
• Délka: 20,8 km
• Převýšení: +1749 m / – 1291 m

Když se ráno postavím na nohy málem si rozbiju hubu. Sotva lezu. Asi to vzdám, tohle nemůžu dát. Hrozně to bolí. Jenže já mám palici tvrdohlavou, kousnu se, a kousek to zkusím. Popřípadě zítra sejdu k silnici a hodím stopa. Po kousku to nějak rozcházím (spoiler – s přestávkami jsem s tou bolestí bojovala skoro rok, vždy když jsem zase vlezla z hikových do běžeckých bot, ve kterých jsem Dolomity přešla – a neměnila bych! Altry ale mají zero drop, který podle mě za bolesti může. Vyřešily to teda podpatěnky). Jsem ale nezkuteně vděčná za to, že jsem se kousla a nevzdala to. Ten trail totiž stál za to úplně celý!

Dneska, jako každý den, hlásí bouřky, nicméně jako každý den je hezky. Jdu kolem božskýho jezera Lago di Coldai, který má z určitýho místa tvar srdce. Itálie je prostě láska. Dál přes sedla Coldai a Rean. Večer to ale vypadá, že jim ta předpověď konečně vyjde. Honí se to kolem mně, nejsem sice na hřebenech, ale úplně nízko taky nejsem (cca 2000 m.n.m.).

Přemýšlím, kde to zakempím, když něco přijde a v tom  se naskýtá příležitost v údolí pode mnou. Je tam evidentně prázdná chata a má hezkou předsíňku. Tam mě bouřka snad nedohoní. Scházím tedy k ní, v předsíňce budu muset asi trochu uklidit ale jinak dobrý. Bez naděje, ale přeci jen po nějaké době zkouším vzít za kliku a světe div se, chata je otevřená. A je úplně parádní. S pecí, několika místnostmi a skvělým výhledem. Zdá se to až neuvěřitelné. Zatímco se mi na peci vaří véča, užívám boží západ.  Možná už název chaty mi mohl napovědět. Vecchia casera del Camp. Tohle byl objev dne.

Den 5: Bouřky mě nedohoní

• Trasa: bivak Vecchia casera del Camp (1850 m) – Rifugio Carestiato (1810 m) – Duran Pass (1601 m) – Forcella Dagarei (1642 m) – Rifugio Sommariva al Pramperet (1850 m) – Portela Del Piazedel (2097 m)
• Délka: 15,9 km
• Převýšení: + 836 m / – 868 m

Ráno si ještě náležitě užívám a vycházím docela pozdě. V poledne si poprvý dávám oběd v restauraci. Burger po Italsku. Jeden mi nestačí a tak dávám rovnou dva. Přišel hikers hunger – zvířecí hlad na trailu. Poprvý (a naposledy) za celej přechod jdu kousíček po silnici. Navečer se zase okolo honí bouřky a já zase potřebuju nějakej příbytek. Po cestě potkávám další pasteveckej „bivak“ Malga Moschesin , ale je moc brzo abych se tu zabydlela. Ráda bych zítra přechod došla a dneska jsem toho ještě moc neušla.

Další bivak už mě ale podle mapy nečeká a od chaty Rifugio Sommariva al Pramperet pokračovat do hřebenů? Když to dnes už vypadá, že to konečně po 5 dnech hrození bouřkama těm meteorologům vyjde? Blbost.

Nacházím malou a trochu děsivou jeskyňku, tak akorát pro mě. No, nejdřív jdu na pivo k nedaleké chatě. Tam chytám i signál a zjišťuji že kamarád jede na služebku do Itálie. A tak mi může dovézt pár věcí které jsem zapomněla, třeba hever (spoiler – přátelé, nebudete mi to věřit ale já jsem uložení toho heveru i tažného oka po roce v autě našla! Kdo by byl řekl, že ho budou mít schovaný zadní spolujezdci pod nohama?)

Bouřka, za tu hodinu co tu sedím a zařizuju dovoz mých cenností, opět nepřišla a věřím, že zase ani nepřijde. Takže Vesmíre, ty mě necháš celou noc v suchu a já nebudu muset spát v jeskyni, ale zvládnu to pod svou nedolepenou plachtou, Ano? (jo ten silikon jsem furt nesehnala). Domluveno. Stavím plachtu na krásném místě s hezkým západem i východem a s důvěrou ve Vesmír nechávám plachtu rozepnutou a usínám s výhledem na hvězdnou oblohu.

Den 6: Loučím se krásnými výhledy

• Trasa: Portela Del Piazedel (2097 m) – Forcella De Zita Sud (2540 m) – Rifugio Pian de Fontana (1610 m) – Rifugio Furio Bianchet (1260 m) – zastávka autobusu La Pissa na silnici mezi městy Agordo a Belluno (cca 450 m)
• Délka: 19,7 km
• Převýšení: + 1264 m  – 2649 m

Snad poprvé za celý přechod vstávám ještě před východem a těsně po východu už jsem nasnídaná, zabalená a vyrážím. Wow. To je rekod. A vyplatilo se. Hory prázdné, přes cestu mi skáčou kamzíci a svišti. A ty ranní výhledy ze sedla De Zita Sud! Ach. Jsou tak boží, že dokonce dobrovolně vylezu na stejnojmenný vrchol nad sedlem, který je mimo trasu. Je to druhý nejvyšší za tenhle trail (2540 m). Když po dlouhé době vcházím do lesa, užívám si zkopec tak, že seběhnu z trailu a musím zase do kopce. Díky tomu, ale objevuju další pastevecký bivak Casera Dei Ronchi, na kterém je v rámci tohoto trailu možné přespat.

Na chatě Rifugio Furio Bianchet dávám podruhé na tomto treku restaurační oběd, který nenadchne, ale ani neurazí a potom pokračuju během z kopce dolů. Obcházím tak jedinou ferratu, kvůli které se mi nechtělo tahat celou dobu vybavení.

Za půl dne docházím už dolů k silnici, kde na mě čeká vodopád a nádherně ledová řeka. Po koupeli házím palec u silnice. Čeká mě asi 120km k autu. Celý to zvládám asi za 2,5 hoďky se dvěma auty a jedním kamionem. Využívám angličtinu, základy španělštiny a dokonce i ruštiny! Ukrajinec v kamionu mě krmí vším co má a nemůže uvěřit, že jsem ušla 120km za 5 dní přes hory a sama! Stále nad tím kroutí hlavou, stejně jako já nad tím, jak byly ty hory rozmanitý a každej den úplně jinej. Tohle byl rozhodně jeden z těch nejkrásnějších treků, který jsem kdy šla. Už se těším, až si projdu variantu Alta Via 2, která obsahuje několik ferrat, což jí dělá technicky mnohem náročnější.

Srovnání s Tour du Mont Blanc (TMB)

Stejně jako TMB je Alta Via 1 nominována dle některých zdrojů na nejkrásnější trek Evropy, dokonce i světa! Prošla jsem si oba tyto traily a neustále měla tendence je srovnávat. Jsem si vědoma toho, že to je jako srovnávat zadek s prsama. Někdo je holt horňák, někdo dolňák. Ale dle mého, skromného názoru Alta via 1 stále ve většině aspektech vede. 

Ten hlavní je, že je velice dobře vymyšlená a téměř nevede po žádné silnici (až na jedu výjimku). TMB vede hodně přes města a po asfaltu toho člověk našlape celkem dost. Pro někoho to může být výhoda v tom, že je zde často možnost doplnit zásoby. Já ale radši volím přírodu i za cenu těžšího batohu. Na TMB jsem z 160 km a 10 000 m převýšení asi 20 km jela stopem, protože nevím, proč bych měla chodit po silnici s nudnými výhledy, když jsem se vydala do hor.

Z těchto dvou tralů je TMB rozhodně populárnější a možná i díky tomu je lépe značený. Možná by to na něm šlo i bez mapy, což ale rozhodně nedoporučuju! Na Alta via 1 si jen těžko bez mapy poradíte. Na obou trailech je možnost přespat na chatách. TMB má tu výhodu, že ve Francii je až na výjimky od 19:00 do 9:00 povoleno kempování. Ve Švýcarsku ani v Itálii ne. Stejně tak je to na Alta via 1. Já jsem ale za celý týden na TMB kemp zaplatila jen jednou ve Švýcarsku. Jinak jsem kempovala, stejně jako v Dolomitech, s respektem k přírodě a bez problémů. 

I díky preciznímu natrasování mi přišlo, že na Altě se mnohem více mění scenérie. Na TMB byly ty výhledy také dechberoucí – obsahovaly ledovce, což je jediná věc, která na Alta Via 1 není, což jí ale na kvalitě neubírá. Ovšem ty výhledy na TMB mi přišly stále podobného rázu, jakkoliv byly krásné. Měnily se trochu se zeměmi. Tedy 3x. Itálie podle mě byl ta nejlepší část – je to prostě srdcovka. V Dolomitech se ale ty scenérie měnily za každým rohem, až to bylo k neuvěření. Jsou to pro mě prostě ty nejkrásnější a nejrozmanitější hory na světě, které jsem zatím viděla. Oba traily rozhodně stojí za to, ale pokud bych měla mezi nimi volit, bez rozmýšlení bych si vybrala Alta Via 1. 

FAQ: Často kladené otázky

Plánujete cestu?

Nevíte co s sebou? Na moji výbavu nejen na treky můžete kouknout tady.

Co za jídlo na hory zabalit najdete tady.

Jak na levné cestovní pojištění? 50% na pojištění AXA najdete zde.

Jaké potravinové doplňky beru na treky se dozvíte zde.