Moje kamarádka Maruška mě vyslýchala pro svůj školní materiál. Jak tomu bývá, když si povídáte s kamarádkou, která vás dobře zná, navíc vy jste dobrodruh, kterej riskuje víc než zdrávo a ona razí heslo lepší bejt paranoidní než mrtvá, vznikne z toho něco, co by byla škoda nechat jen pro čtení učitelům.
Probereme skoro hlavní pilíře mýho života. Od toho, jak to vše začalo, přes to, co všechno mi přineslo i vzalo sólo cestování. Mluvíme o mém vztahu k přírodě, dobrodružství i vnitřní svobodě, strachu a těch nevětších průserech.
Poslechněte/přečte si tedy výsledek a zasmějte se s námi. Maruška dělala něco takovýho poprvý, ze začátku je to možná znát, ale hodně rychle se se svojí rolí ztotožnila a myslím, že to stojí za to.
Rozhovor
Pro svůj rozhovor jsem si vybrala kamarádku Míšu Hrdou. Míša je lektorka angličtiny, spisovatelka, koučka a zakladatelka neziskové organizace Láska k přírodě. Velkou část roku tráví na cestách s batohem na zádech, a tomuto tématu se budeme věnovat i v našem rozhovoru. A přestože jsme každá úplně jiná, máme jednu velkou společnou vášeň a tou je cestování. Jenomže i v tomhle směru se naše představy o ideálním dobrodružství liší. Míša má svůj osobitý styl, který mě nepřestává fascinovat. Každou její cestu sleduji s nadšením, ale někdy i trochu s napětím. Ahoj, Míšo!
Ahoj!
Míšo, jak ses vlastně k cestování dostala a kdy se v tobě poprvé probudila touha poznávat svět mimo Českou republiku?
No, já to mám dost jinak než ostatní cestovatelé, kteří vždycky říkají, že po tomhle toužili už jako malý děti. Já jsem prostě nikdy nic takovýho moc neměla. Já jsem začala cestovat vlastně díky angličtině. Když jsem začala studovat na jazykovce, tak jsem prostě potřebovala ten jazyk trošku promrskat a na cestách to byla naprosto ideální volba.
Takže úplně původní myšlenka byla zdokonalit svůj jazyk.
Ano.
A co Česká republika? Máš tady nějaké oblíbené místo, kam se ráda vracíš?
Tak určitě hnedka několik. Obecně miluju místa, který mají velký louky a na nich solitéry, takže třeba Bílý Karpaty. Nebo tady u nás blíž miluju Šilinkův důl, kam jezdim fakt skoro každej rok. V Toulovcových Maštalích.
A kam vedla tvoje první delší cesta do zahraničí? Vzpomeneš si ještě? Mimo Evropu.
Tak mimo Evropu to byla Rwanda.
Rwanda? Tak to byl rovnou docela velký krok do světa a hnedka do Afriky.
No jo, je to tak. Ale já jsem jela s kámošem, který se přestěhoval do Londýna. On tam potkal holčinu z Rwandy, vzali se, udělali si spolu krásný čokoládový dítě, a to jeli potom ukázat její rodině Afriky, když mu bylo 9 měsíců.
Takže jsi tam měla takový bezpečný zázemí, by se dalo říct.
Jo.
Ty jsi hodně cest absolvovala sama se sebou. A teď mi řekni, přináší to určitě nějaké výhody a nevýhody, takže by mě zajímalo jaký. A jestli stále i teď aktuálně, upřednostňuješ tenhle styl cestování anebo jestli se něco změnilo?
No, já jsem to dřív fakt brala tak, že cestovat sólo je mnohem lepší než cestovat ve dvou. Protože… Za prvý poznáš mnohem víc lidí, což je něco, co jsem si třeba na terapiích uvědomila, že jsem cestovala právě z tohohle důvodu. Když člověk cestuje sám, tak o to víc ho lidi oslovujou a vesmír ti přitahuje tyhle setkání. Takže těch setkání je tam potom mnohem víc, než když jedeš ve dvou, nedej bože ve skupině. Pokud fakt nejste oba hodně komunikativní typy, který sami oslovujou ty cizí lidi a tak.
Tohle určitě přináší hodně velký sousto, že si člověk musí zvyknout být sám se sebou. Neměla jsi třeba trošku někdy problém? Jsou určitě chvíle, kdy přemýšlíš hodně o sobě. Určitě musíš v tý hlavě mít pak spoustu myšlenek, když to na nikoho neventiluješ.
Určitě. Těch myšlenek je tam spoustu, a to je právě ten prostor, jak si je urovnat. Do hor chodím právě proto, abych tam vypla. Jakmile se mi povede nějakou další dobu být tady a teď, neutíkat myšlenkama jinam, tak se ty myšlenky uspořádávají úplně samy. Prostě najednou to chodí tak krásně všechno. Já jsem vždycky největší projekty vymyslela právě v horách. Neříkám, že se všechny dotáhla do konce. (smích)
A má to nějaké nevýhody? Z tvýho pohledu, jaké tam jsou?
Vždycky mi chybělo právě to sdílení. Ale většinou jsem si ho pak kompenzovala. Často jsem potkala fakt úžasný lidi. Takže jsme si vzájemně nasdíleli to tady a teď. A většinou to stačilo. A když ne, tak vždycky máš ten telefon. Jednou za čas máš i signál a těm kámošům zavoláš a sdílíš to s nima. Jasně, není to úplně ono, jako když koukáte na ten západ spolu.
Ty jsi takhle hodněkrát potkala někoho cizího a šla kousek svý cesty s ním, co jsem sledovala tvoje cesty. Žes potkala někoho, strávila se s ním třeba tři, čtyři dny, pak jste se rozloučili a Vaše cesty se rozešly…
No, i třeba měsíc. Ale jo, většinou takhle několik dní.
To je pestřejší, než když máš jednoho parťáka. Nelezeš si tak na nervy.
To právě dřív bejval problém, najít někoho, kdo zvládne cestovat tím samým způsobem jako já.
To věřím, že je náročný určitě. (smích)
Někoho, s kym se nepoštěkáte a budete si nějak vycházet vstříc. To jsem našla fakt v posledních pár letech jen párkrát.
A to mě teď právě zajímá, jestli pořád cestuješ takhle sama, anebo se v poslední době něco změnilo?
No, musím říct, že sólo cestování, mám takovej pocit, mi už přineslo, co mělo. Neříkám, že někdy nevezmu batoh a nejedu někam na víkend jenom se psem. To určitě udělám občas ráda. Ale už míň, protože mám partnera, se kterým si v tomhle sedíme. (ve stylu cestování, pozn.) Ne, že by rád cestoval úplně přesně jako já. Musím dělat nějaký kompromisy, on samozřejmě taky. Ale je to vždycky většinou nenásilný, bez nějakých hádek. A stojí to za to. Takže to sdílení mi fakt dává teďka ten největší smysl. Naplňuje mě to mnohem víc než sólo cestování. Já jsem zase taková držka, že klidně ty další lidi oslovuju i tak, takže to není úplně tak, že bychom úplně nikoho nepotkali. Ale je pravda, že si spolu vystačíme.
No tak to je super. Jsi známá tím, že cestuješ na lehko. Co přesně to znamená a co přesně to znamená pro tebe?
No, tak můj batoh na lehko, bez jídla, bez vody, má… záleží na destinaci, ale od 5 do 6,5 kilo.
Počkej, jako třeba na měsíc?
To už je jedno, na jak dlouho. To je jedno, jestli na víkend anebo na měsíc.
Máš 5-6 kilo a je úplně jedno, na jak dlouho vyrážíš?
Když jedeš do hor, tak jo. Když jedu autem, tak mám 30, 50kilo. Vezeš tisíce zbytečností, ale když si to táhneš na zádech, tak prostě musíš na to myslet. To je to, co to znamená. To, že se ti půjde mnohem lehčejc, jednodušejc, rychlejc, bezbolestivějc. A čím lehčí bágl, tím pohodlnější cestování.
Jasně. A cestovala jsi takhle na lehko vždycky? Nebo ses k tomu postupně dopracovala?
Když jsem letěla do Austrálie, nejela jsem tam chodit po horách. Jela jsem tam jako au-pair na půl roku. V jejich zimě. Což znamená, že přes den je tam vedro a přes noc zima jako prase. Takže jsem vůbec nevěděla, co si mám sbalit. Měla jsem 30kilovej kufr plus 15kilovej příručák. Míň jsem si začala balit jenom díky skvělýmu americkýmu imperiálnímu systému, když jsem si přepla kila na libry na svý váze a nechápala jsem, jak je možný, že ten bágl je takhle těžkej. A furt jsem vyhazovala a vyhazovala věci a ono to furt bylo přes limit. A když jsem si řekla, že dobře, tak to kilo mi snad na letišti odpustí… A když jsem tam přijela a místo 22 kg, tam bylo 11 kg, vůbec jsem to nechápala. No a uvědomila jsem to, když jsem přijela do tý Ameriky, kam jsem zrovna letěla a tam jsem někoho slyšela používat libry. A nic z toho, co jsem doma vybalila, jsem samozřejmě nepotřebovala.
Aha, takže takhle jsi zjistila, že toho není tolik potřeba. A teď mi řekni, kde jsi si cítila nejvíc jako doma a naopak, kde jsi si připadala nejvíc cizí?
To je fakt hodně těžká otázka tohle. Upřímně, možná v New Yorku. To bylo snad jediný, ale já si myslím, že to jsou obecně ty velký města. Tam jsem se necejtila moc přijatá. Když jsem se tam s jedenáctikilovou krosnou objevila v tom metru, tak na mě koukali, jako „mám mačetu a nebojim se ji použít“.
Takže Amerika nebyla to místo, kde jsi měla pocit přijetí?
New York nebyl. Já jsem ho fakt, když jsem tam byla poprvé, úplně nesnášela. To bylo to nejhorší město, ve kterým jsem v životě byla. Když jsem tam byla po druhý, už s Fandou, s nynějším přítelem a na Vánoce… A když jsem stála u toho stromečku, před kterým stál Kevin (z filmu Sám doma, pozn.), tak jsem tam brečela, jak malý dítě. To bylo úžasný.
Ale tehdy v tom létě to bylo prostě smrdlavý město, plný arogantních ignorantů. A ještě jsem tam právě měla blbou zkušenost s couchsurfingem, možná se k něm ještě dostanem, kde mě prostě ten týpek, u kterýho jsem se ubytovala, vykopnul hned po prvním dni. Já jsem to musela řešit a improvizovat. Tenkrát jsem s improvizací neměla ještě takový zkušenosti, takže tam to pro mě bylo fakt nejhorší.
Ale zároveň ta Amerika třeba na západě… Tam ty lidi jsou naopak tak otevřený, vřelý, přátelský a komunikativní. A tím, že jsou fakt hodně komunikativní, jsem fakt vždycky cejtila hodně přijatá.
Pak jsou ještě takový země, který jsou hodně pohostinný, jako třeba Tádžikistán, nebo Gruzie. Ty lidi jsou úžasný ale ty lidi už jsou na mě zase moc. A já taky chci svůj klid.
Jasně, to chápu. A je nějaké místo, kam by se zvracela pravidelně, protože já vím, že ty cestuješ různě po světě, abys poznala co nejpestřejší škálu míst a lidí.
Ale je takové nějaké místo, kam bys třeba každý rok se klidně vrátila?
Amerika a Kanada. To jsou místa, které jsou neskutečně rozmanitý a jsou tam podle mě skvělý lidi. Ale já spíš nemám téměř místo, na které bych se nevrátila.
Cítila ses na svých cestách někdy ohrožená na životě? Teď myslím, že opravdu přímo ohrožená na životě. A kde se neopak cítila největší pocit bezpečí?
No… Tak když se někdo drží bouchačku vedle hlavy, tak bych řekla, že to je docela ohrožení na životě. V Salvadoru. Střední Amerika, kde jsem to z přepadení zažila třikrát.
A po každý ses tam vrátila? Nebo to bylo za jednu cestu třikrát?
Ne, po každý jsem se tam vrátila. Už tam asi po čtvrtý, nepojedu (smích). Ale zároveň znám lidi, který ty tři přepadení zažili opravdu v jedný cestě. A zároveň znám hromadu mnohem víc lidí, který tam byli a přepadení nezažili. Při tom přepadení ti to ale v tu chvíli úplně nedochází. A pak je pak člověk vždycky strašně vděčnej za ten život najednou víc.
Potom jsem měla jednou takovou chvíli, kdy jsem seděla na surfu ve fakt hodně velkých vlnách. Na pěnovým surfu, vůbec jsem tam neměla co dělat. Taková ta neznalost začátečníka. A to jsem se fakt bála, že tam umřu. Že na to vůbec nemám, že se nemůžu ani vrátit a tu vlnu sjet, aniž by mě vzala utopila. Ale nakonec jsem to prostě nějak sjela po břiše. A zase jsem byla ohromně vděčná za svůj život.
Pak jednou v Kanadě. Šla jsem ve skalách zkratkou a najednou tam byly prostě lana. Tak to bylo pro mě, já to mám ráda, ty vejšky. Je to vzrušující. A pak najednou lana zmizely a já jsem musela lézt dolů po té skále. Mně to přišlo v pohodě, akorát se pode mnou začali shlukovat lidi. Koukali na mě. A když jsem slezla, tak se všichni začali tleskat. A když jsem se koukala nahoru, tak jsem si říkala, že tohle asi nebylo úplně bezpečný.
Jinak jsem se fakt cejtila vždycky všude v bezpečí. I ty místa, kde jsem zažila přepadení. Neměla jsem pocit, že bych tam zažívala nějaké nebezpečí, dokud mě nepřepadli.
Ale já prostě mám tohle trochu jinak než ostatní lidi. Já mám ADHD, což způsobuje i to, že riskuju mnohem víc a bojím se mnohem míň.
Kde jsi zažila největší kulturní šok?
Na Hřbitově.
Na Hřbitově?
No, já jsem tafofil. To znamená, že miluju hřbitovy z uměleckýho pohledu.
A ta atmosféra, jakože umělecká, když nevnímám tu ponurost, tak ta mě tam fakt baví. A jestli nějaký kulturní šok byl, tak to bylo vždycky na hřbitově. Mě většinou nějaká kultura a ostatní lidi moc nepřekvapí. Ale to, jak se pohřbívá, tak to teda jo… Třeba v Americe jezdí k hrobu autem. To mě fakt zaskočilo. A v Austrálii to byl hřbitov větší, jak naše vesnice. Já jsem tam chodila běhat, protože to bylo jediný klidný místo. Na Madagaskaru třeba měly ty pomníčky různý sexuální výjevy. To bylo zajímavý. A v Portugalsku tam mají úplně nejvíc zajímavý hřbitovy. Většinou jsou to takový malý katakomby. Prosklený, ty tam vidíš na ty rakve, ve kterých jsou opravdu uložený lidi. A jednou jsem zažila, že ta rakev byla rozpadlá, byly z ní vysypaný ty kosti. A ty kosti byly zabalený v alobalu. Tak to bylo docela šok.
Míšo, vím, že miluješ hory. Prošla jsi kus Ameriky v nedávný době Pamír trail. Ale baví tě i moře, pláže nebo města? Protože tady se furt učíme okolo hor. Ale mě by zajímalo, jestli navštěvuješ i tady ty místa.
Hele, mě baví fakt všechno. Jako jasně, ty hory úplně nejvíc. Ale pláže miluju taky. Samozřejmě se snažim vybírat spíš ty míň navštěvovaný. Jak jsem říkala, ráda surfuju. Nejsem žádnej profík, jsem začátečník, ale baví mě to. Takže určitě útesy, to je srdcovka. A města? Jo, mám je moc ráda. A strašně ráda ty hory proložím právě městama a plážema, aby to bylo rozmanitý. Protože rozmanitost je něco, co prostě ADHD člověk strašně potřebuje. Nikde ale nevydržim tak dlouho jako v horách. V horách vydržím téměř nekonečně dlouho.
Teď jsem tady zmiňovala ten Pamír trail. To je možná pro hodně lidí novej pojem. Pamír trail je… Míšo, řekni mi, kolik kilometrů to je dlouhý?
Zhruba 1200 km, plus minus. My jsme ušly 1330 km.
1330 kilometrů. Přes hory Tádžikistánu. Šly jste směrem k Afganistánu, pokud si dobře vzpomínám. Tam jste cestu ukončili. Takže přes 1330 kilometrů v Tádžikistánu přes hory. To chce obrovskou kuráž. Možná i nějakou dávku bláznovství, jinak si to neumím vysvětlit. Jak dlouho trvaly přípravy na tuhle cestu? Já jenom ještě zmíním, že jste šly ve dvou, ale šly jste dvě holky. Nešla jsi se svým současným partnerem.
Ten mě poslal někam, s tímhletim. Přípravy moc dlouho netrvaly. My jsme koupily letenky a za měsíc jsme letěly. Ale ten měsíc byl fakt hodně intenzivní. Tím, že ty zásobovačky jídla tam nejsou úplně jednoduchý. Jídlo tam koupit ve vesnicích moc nejde, takže jsme musely řešit hodně to, abysme tam dostaly nějaký normální jídlo do vesnic, což je bez pošty a bez autobusů byla docela výzva.
Takže vy jste přiletěly a z toho místa jste si posílaly balíčky s jídlem na různý pointy a tam jste potom vždycky došly a to jídlo… A bylo tam vždycky to jídlo?
No, dvakrát jsme ten balík nenašly. Nebo takhle. Oni se k nám vždycky dostaly nakonec, ale když už bylo pozdě.
A jak jsi to zvládala? Protože jsi na jídlo citlivá, vím, že když se nenajíš, tak je zle, což se vyučuje se stylem tvýho cestování a kor teda tady, v tomhle místě, takže jak jsi to tam zvládla?
Já si tuhletu potřebu fakt hlídám. Spánek a jídlo, to je něco přes co jako nejede vlak. I když umím tři dny nejíst, mám to vyzkoušený a je to v pohodě. Ale vždycky nás tam někdo nakrmil. Ty místní byli fakt neskutečně pohostinný, vždycky nám moc pomáhali. A hold jsme prostě jedly čínský polívky, no. Taky jsem zhubla deset kilo.
A jaká byla místní kuchyně? Jaký mají národní jídlo?
No, tak oni mají plov, což je rýže s beraním masem a trochou zeleniny. Přes jídlo je to asi ta nejhorší země, kde jsem byla.
A vy jste spaly celou dobu ve stanech. Tam ses cejtila bezpečně?
Jo. Občas nějakej medvěd… Ale když tam byly opravdu známky medvědí aktivity, tak jsme nechávaly jídlo mimo stan.
A Tádžikové jsou úplně skvělý lidi, takže jsem se tam cítila fakt bezpečně, protože pro ně je host do domu jako Alláh do domu. Hlídaj tě a nikdy ti neudělaj nic špatnýho.
A teď mě Míšo zajímá. Cestování je pro hodně lidí finančně nákladná záležitost. Mohla bys nám dát nějaký typy, jak a na čem na cestách ušetřit? Jak cestovat lowcost?
Jasně. Hodně jezdím stopem, což je hodně velký ušetření. Za dopravu tak ušetříš dost. Ty bys tak nejela, ale když ne, tak nepronajímat si auto, ale jezdit místní dopravou.
Hodně jsem v minulosti využívala couchsurfing, což znamená, že využiješ místní a oni tě ubytujou u sebe. Vždycky tam máš nějaký reference, takže to není tak, že bys šla k nějakýmu vrahovi domů. Já jsem fakt skoro nikdy neměla špatný zkušenosti, a když jo, tak to prostě byl chlap, který očekával, že mu dáš výměnou něco jinýho, ale vždycky stačilo říct ne a bylo to v pohodě.
A máš nějaký tipy pro začínající cestovatele, kteří chtějí třeba někam vyrazit, ale nevědí, kde začít?
Já myslim, že úplně nejlepší tip je prostě začít. Udělat ten první krok, nebát se, a mít aspoň nějaký hrubý plán.
Určitě bych nedoporučovala plánovat si den od dne, ale mít nějaký místa v mapě, který zhruba budeš dodržovat a zároveň poslouchat místní. Ptát se jich na doporučení, aby člověk mohl i trochu improvizovat a prostě fakt se nebát. Taky myslim, že je důležitý znát nějakej jazyk. Nějakým způsobem se umět domluvit.
Lidi jsou všude na světě dobrý. Samozřejmě jsou mezi nima výjimky, který ty v těch svých kriminálních podcastech posloucháš (smích). Ale prostě já věřím v dobro člověka a každá cesta mi to zatím jen potvrdila.
A změnila tě nějaká cesta jako osobnost? A jestli jo, která to byla a proč?
Já myslím, že úplně každá cesta mi dala něco. Samozřejmě ty delší cesty, kde jsem zažila ty největší průsery, ty mě utvářely hodně. Když mě třeba nepustili čtyřikrát přes hranice Kanady. A vrátili mě prostě do Ameriky, kde jsem musela improvizovat tři týdny.
Tak to mě hodně naučilo. Obecně mě cestování naučilo vážit si toho, co už mám a nechtít furt honit někde něco víc. Vážím si toho, co už mám a toho, jak skvělý to máme v Čechách.
Nedávno jsi vydala svoji knížku Průsery na cestách. Jak dlouho ti trvalo ji sepsat a na co se v ní můžeme těšit?
Trvalo mi to čtyři roky. Ne, že bych nad tím seděla celý čtyři roky po večerech. Samozřejmě to bylo s nějakýma pauzama a taky jsem tu knížku nějak začala a věděla jsem, jak ji chci dokončit, a to se ještě nedělo. Takže jsem musela počkat, až se to stane. Minulej rok na Velikonoce jsem to dopsala a letos přesně na rok a den jí pokřtíme. A můžete se těšit na sedmnáct různých druhů průserů a problémů na cestách. Některý jsou úsměvný, některý jsou vážnější, jako třeba ty přepadení. Při tom projedeme zhruba 30 zemí a některý i několikrát. Myslím, že je to nejenom plný srandy, takže doufám, že se u toho lidi pobavěj, ale taky si v tom najdou to, co najít potřebujou. Snažila jsem se tam dostat i spoustu seberozvojových témat. Ta knížka začíná, když mi bylo 18 a končí, když mi bylo 35. A tak přesně tak, jak jsem se rozvíjela já, tak se rozvíjí ta knížka.
Super. Teď mi ještě řekni, kam se chystáš v nejbližší době. Protože vím, že ty vždycky máš koupenou letenku. Že po návratu jedný cesty netrvá dlouho a už je v plánu další cesta.
No, vždycky ne, vždycky to tak není.
Já neplánuju. Já prostě spontánně někam jedu.
A to samý bylo teďka. Protože kdyby ses mě zeptala před měsícem, tak ti řeknu, že fakt nevím. Ale jo, už máme letenky na Velikonoce. Do Japonska.
Tak, Míšo, ještě mi na závěr teďka řekni, kde tě můžou lidi sledovat, kde můžou sledovat tvoje cesty a kde se můžou nechat inspirovat.
Kromě toho, že píšu web, kde se snažím dávat spoustu různých tipů, co vidět v různých místech a jakým způsobem cestovat, tak taky spravuju sociální sítě jako Instagram a Facebook a všechno je to jako Miške Travels.
Tak jo, tak ti děkuju, Míšo. Přeju co nejvíc cest a hlavně, aby ses nám ze všech vždycky vrátila. Živá a zdravá.
Zatím to tak vždycky dopadlo. Taky děkuju.
